Než jste v roce 1990 inicioval vznik projektu Enigma, měl jste za sebou několik zajímavých písniček, některé dokonce velice úspěšné (třeba hit Samurai), a měl jste na kontě zajímavé spolupráce (například s Hubertem Kah). Jak na tehdejší období vzpomínáte?

Vždy pro mě bylo důležité, abych tvořil hudbu, která se mi líbí a o níž jsem přesvědčen, že je něčím výjimečná. Začínal jsem jako nájemný muzikant, hrál jsem například s Boney M v písni Rivers of Babylon.

Poté jsem začal sám produkovat hudbu a Samurai byla jedna z mých prvních písní. Léta jsem spolupracoval i se svou ženou Sandrou, pro ni jsem napsal třeba píseň Maria Magdalena. V devadesátých letech vznikla Enigma. Byla za tím jednoduchá filozofie, skládal jsem muziku, kterou bych si rád koupil, ale nebyla k dostání.

Pohyboval jste se tehdy v oblasti tanečního popu. Jakou hudbu jste tehdy obdivoval a proč?

Každý umělec se vyvíjí. Sice jsem začal s popovou hudbou a měl jsem s ní i velké úspěchy, ale brzy jsem chtěl dělat něco jiného, a to byla Enigma. Je to můj splněný sen, a proto mi v mé kariéře připadá nejpodstatnější. Je to koláž různých stylů.

Kdybych se nechal ovlivňovat lidmi kolem, nepodařilo by se mi stvořit něco tak výlučného.

V oblasti popové hudby vám něco chybělo?

Vůbec ne. A vlastně za ni svým způsobem považuji i Enigmu. Ale je to jiný druh popu, sofistikovaný. Má prvky etnické hudby nebo třeba klasiky.

Hudba Enigmy se pohybovala mimo jiné v oblasti new age a elektroniky. Proč myslíte, že u posluchačů získala takovou popularitu?

Jeden z důvodů byl jistě ten, že byla jiná než to, co lidé už znali. Tvořil jsem ji pro sebe. Na nikoho jiného jsem při skládání nemyslel. A zdá se, že se to dotklo mnoha lidí z celého světa. Myslím, že oceňovali pocit, který v nich má hudba vyvolávala. Můžete u ní snadno snít, meditovat nebo odpočívat.

Byl jste vždy hlavní kreativní silou skupiny, nebo jste se někdy nechával ovlivnit hudebníky, kteří Enigmou prošli?

Myslím, že kdybych se nechal ovlivňovat lidmi kolem, nepodařilo by se mi stvořit něco tak výlučného. Vždy jsem pracoval nejprve sám ve studiu. Až když jsem měl hotovo, přehrál jsem výsledek nahrávací společnosti, která byla obvykle nadšená. Tento postup přinesl úspěch. Vždy jsem si pečlivě vybíral vokalisty a požadoval jsem, aby naplňovali mou vizi. Jistě, každý do toho vložil něco ze sebe, bez toho by předvedli mizerný výkon, ale v zásadě se museli držet mé představy o tom, jak bude skladba znít.

Představuje pro vás některý ze zpěváků, kteří projektem prošli, hlas Enigmy víc než jiní?

Na prvních třech nahrávkách zněla Sandra a Louisa Stanley, poté se to měnilo. Nechtěl jsem se opakovat. Barva nového hlasu je vždy příjemná. Jen já jsem zpíval na všech albech. Ptáte-li se, který zpěvák nebo vokalista se mi zdá pro tento typ hudby nejvhodnější, musím říct, že ti, kteří zpívají na novém albu. Jsem ohromen výkonem zpěvačky Anggun a hudebního dua Aquilo. Jsou úžasní. Ale nejsou pro mě hlasem Enigmy, protože ta není personalizovaná, vždy se to bude měnit.

S jakou vizí jste pracoval na novém albu The Fall of a Rebel Angel?

Především musím zmínit, že mi po předchozí nahrávce dlouho trvalo, než jsem přišel na něco, co mi dávalo smysl. Příběh jsem hledal osm let. Všiml jsem si, že je kolem nás hodně lidí, kteří se na své životní cestě ztratili. Jsou nejistí a přestali si věřit. To se může stát každému. Nazval jsem to The Fall of a Rebel Angel. Je to motiv z bible a hovoří o konci času. Myslím, že v tom je paralela se současným světem, ve kterém se mnoho lidí ztrácí a zapomíná, kým jsou. Na albu se ovšem tento padlý anděl najde a kráčí k lepší budoucnosti.

Měla i vaše předchozí alba podobné příběhy?

Každé z nich mělo spíš jakési motto. Tentokrát jsem poprvé album napsal dohromady s dobrým přítelem, libretistou Michaelem Kunzem, držitelem Grammy. Než jsem začal skládat, požádal jsem ho, zda by mi napsal příběh. Chtěl jsem zkusit něco nového. Je to komplexní umělecký projekt, který kromě hudby a Kunzeho textů zahrnuje obrazy Wolfganga Beltracchiho.

Pocházíte z Rumunska. Myslíte si, že to nějak ovlivňuje váš vztah k hudbě?

Nepříliš. Pouze tak, že jsem se jako malý kluk začal nejprve věnovat klasické hudbě. Skládat a produkovat jsem začal až v Německu. Ale bez klasických hudebních základů bych těžko dokázal takto propojovat vážnou a církevní hudbu třeba s popem.

Do tvorby Enigmy patří i gregoriánské chorály. Jak jste k nim získal vztah?

Základní téma mého prvního alba byla nikdy nezodpovězená otázka vztahu sexuality a náboženství. Gregoriánské chorály pro mě představovaly jasný symbol katolické církve. Mimochodem na novém albu jsem chtěl trochu připomenout tyto začátky a využil jsem Tokátu a Fugu od Bacha, což je asi nejznámější motiv církevní hudby.