Dvacet let, to už je příležitost k ohlédnutí. Jak festival začínal, jak se proměnil a vyrostl?

Před dvaceti lety to byla třídenní přehlídka v jednom kině. Tehdy ovšem prakticky neexistovaly celovečerní dokumenty, šlo spíše o publicistické pořady typu Gen.

Nicméně už v roce 1997 festival ukázal, že dokumenty dokážou zaujmout diváky stejně, nebo možná i víc než hrané filmy.

Co bylo zásadním zlomem ve vývoji filmů i festivalu?

Jednoznačně digitalizace. A neřekl bych, že to byl vývoj, ale doslova zemětřesení. S dostupností technologií najednou začaly na celém světě vznikat tisíce celovečerních dokumentů, odhadujeme, že ročně se jich natočí asi deset tisíc. Díky tomu mohla vzniknout celosvětová síť dokumentárních festivalů, dokumenty se dostaly do běžné distribuce. A mě těší, že jihlavský festival se snaží filmy nejen uvádět, ale četnými workshopy a dílnami pomáhá jejich vývoji a financování.

Například zapojením do projektu Visegrad Accelerator umožňuje filmařům ze zemí V4 získat podporu pro své projekty, představit své produkční vize a zahájit evropskou koprodukci.

Jenže dokumenty v kinech nemívají právě vysokou diváckou návštěvnost…

Jak které. Distribuce je filmy zaplavena. Vzpomeňte si ale na Občana Havla nebo na časosběrné filmy Heleny Třeštíkové. Dokumenty nemívají prostředky na vytvoření podmínek, aby v kinech uspěly. Třeba Občan Havel měl rozpočet 20 miliónů, což je částka ve výši hraného filmu, takže mohl mít i odpovídající propagaci. Jde ale i o možnost rešerší, přípravy, střihu. Helena Třeštíková točí i stříhá své filmy dlouhé měsíce a roky – a následně mají divácký ohlas doma i ve světě.

Rozpočet většiny dokumentů je však v nejlepším případě dva milióny, což může fungovat u debutů, ale ne dlouhodobě. Dokumenty se stále podceňují, přistupuje se k nim tak, že mají být natočeny rychle a levně. Doteď se podařilo vysvětlit, že dokumentární filmy do kin patří, nyní je důležité přijmout, že mohou mít rozpočty ne nepodobné hraným filmům.

Dnes vidíme v kinech i hrané filmy, na které lidé právem nechodí, a málokdo si uvědomuje, že ve světě se zdaleka ne každý natočený film do distribuce dostane.

Přesně tak. Myslím, že by se konečně mělo přestat dělit filmy na hrané a dokumentární, ale na filmy vhodné do kinodistribuce, na festivalovou distribuci, alternativní distribuci či pro televize. Pozornost poutají například filmaři, kteří točí na hranici dokumentů a hraných filmů (dostanou pak grant jako na hraný film), jako například Gianfranco Rosi, jehož Fuocammare: Požár na moři letos vyhrál Zlatého medvěda Berlinale.

Na druhé straně dokument silně ovlivňuje i televizní tvorbu. V sekci TV reality uvádíme společensky výrazné projekty, třeba rakouskou politickou reality show s prezidentským kandidátem Hoferem, nebo díl z americké série Internet mi zničil život s výpověďmi lidí, kteří ničivou sílu internetu a sociálních médií poznali na vlastní kůži.

Kdo jsou vlastně vaši dnešní diváci?

Dominantní část tvoří studenti a bývalí studenti – dvě třetiny se jich na festival vracejí, třetina jsou noví návštěvníci. To mě moc těší. Zhruba čtvrtinu pak tvoří diváci z Jihlavy a okolí, tři čtvrtiny přijíždějí z celé republiky, i ze Slovenska nebo Rakouska.

S potěšením mohu říci, že naše publikum je po těch devatenácti letech zasvěcené, vytříbené a režiséři své filmy v Jihlavě rádi uvádějí.

Festivaly a přehlídky vyrostly jako houby po dešti - nepřekrývají se programem?

Rozhodně si nepřekážejí, třeba festival Jeden svět má své konkrétní zaměření na lidská práva a jarní termín. Festivaly dnes tvoří specifickou část distribuce: když je film uveden v kinech, přijde někdy jen pár stovek lidí. Ale když uspořádáte přehlídku, jsou vyprodané i filmy, které by se do kin vůbec nedostaly.

Lidé mají rádi události, chtějí vidět několik filmů z jedné země nebo od jednoho tvůrce. My letos nabízíme jako Průhlednou krajinu Turecko a jako Průhlednou bytost zástupce francouzské nové vlny Érica Rohmera.

Pojme ještě Jihlava tolik diváků, filmů, hostů?

Není to snadné. Už druhým rokem budujeme druhou základnu v nedaleké Třešti, posunuli jsme počet kinosálů na osm, ale s ubytováním trochu bojujeme. Ale středověká podzimní Jihlava má svou neopakovatelnou atmosféru.