Článek
Michal Šeps je dobrý reggae zpěvák, cítí žánr, prožívá jej upřímně a hlas má slušný, v některých polohách vyvolávající vzpomínky na Yo Yo band. Píše si obstojné melodie, jež zhruba zapadají do stylu, jaký můžete slyšet u mnoha českých reggae skupin. Ve středu dění je vždy zpěv, drobné kytarové vyhrávky jej pouze podkreslují.
Českému reggae (stejně jako funku či hip-hopu) sluší spíš nadhled, inteligentní vtipnost, ironie, promyšlenější metafory. Už proto, že my nejsme černoši, nevyrostli jsme ve slumu na předměstí Kingstonu a neučili nás zpívat o Bohu v baptistickém kostele. A každá česká deska vždy bude jen napodobenina něčeho, co u nás nemá kořeny. Michal Šeps bohužel takový nadhled nenalezl. Stylizuje se zcela vážně a prvoplánově do rastamana z Karibiku, což může fungovat jen u malé specifické skupiny velmi naivních dredařů.
Zpěvák v téměř náboženském vytržení sděluje různé banality a klišé: „on přijde“, „satan bude odehnán“, cítí „pozitivní vibrace“ a jinak sní o tom, že „v jednom kuse bude zhulenej“. Tím se ale dostává na úroveň skupin typu Kabát. Jaký rozdíl je mezi tímto a výkřiky „denně vožralej, denně vožralej“?
Když je člověku dvacet, je fajn mít dredy, každý večer ubalit, „zmastit se“ a probudit se na podlaze v cizím bytě. Ale jen dokud je vám dvacet. A podobně omezený je i dosah desky On přijde.