Ze zahraničních inscenací letos nepřekonali vstupní zážitek z Lupova a Bernhardova Mýcení maďarští ani ruští divadelníci. Totéž platí i o inscenaci Slovenského národního divadla Mojmír II. aneb Soumrak říše, která předvedla ambiciózní tvar složený z textů vztahujících se k historii slovenského státu i Shakespearova Leara.

Ani více než desítka domácích inscenací neměla oslnivé vrcholy.

Hlučný hudební podkres, zvířený pohyb, intenzivní líčení, vykřikovaný text, jemuž nebylo při nejlepší vůli rozumět, to vše nabídlo ve výsledku divadlo, které se diváků příliš nedotklo. Možná rezonuje doma, z plzeňského pohledu se ale spíš zdálo, že na Slovensko šplíchla pozdní odražená vlna německého divadla.

Ani více než desítka domácích inscenací neměla oslnivé vrcholy. To je konstatování bez zhlédnutí Slyšení Komorní scény Ostrava, které v době vzniku článku mělo plzeňskou prezentaci před sebou.

Zůstává dojem z především výtvarně i hudebně působivých, méně textově vyložených inscenací režijního dua SKUTR (Pěna dní a Vojcek), zklamání ze scénické koláže Jana Nebeského, jež texty Jana Čepa zahltila vnějšími atributy ke škodě jejich vnitřní působivosti, což platí i o hereckém projevu s výjimkou účinně prostého a úsporného Aloise Švehlíka.

Strýček Váňa brněnského HaDivadla doplatil na ostudnou artikulační ledabylost herců, která jen rozmlžila vágní výklad Čechovova textu. Rituální vražda Gorge Mastromase pražské DAMU patří na přehlídky studentského divadla, na plzeňském festivalu v poprázdninově nekoncentrovaném provedení nikterak nezazářila.

Tradičně nezklamalo divadlo pro děti.

Přesazení na jeviště Velkého divadla neprospělo Zimní pohádce Dejvického divadla z Prahy, která pozbyla na temporytmu, vtipu i scénografické působivosti. Kvalitní herecké výkony jí ovšem zůstaly. Na tom jevišti naopak vynikla adaptace Havlíčkova románu Petrolejové lampy v podání činohry brněnského Národního divadla. Režisér Martin Glaser předvedl poctivě udělané, herecky naplněné a stylově sladěné příběhové divadlo s krásnými výkony především Hany Tomáš Briešťanské a Martina Siničáka.

Tradičně nezklamalo divadlo pro děti. Ať už to byla vyšohlídovská „opera“ O bílé lani hradeckého Draka, křehký podmořský výlet libereckého Naivního divadla, anebo dryáčnicky sehraný Moliére domácího Divadla Alfa. A také miniaturní loutky půvabného µSputniku předváděného pro jednoho diváka v Muzeu loutek dvojicí studentů KALD DAMU.

Kvalitu programu každého divadelního festivalu určuje kvalita samotného divadla. Takže je zřejmě třeba smířit se s tím, že se na domácí scéně loni a letos nic mimořádného neurodilo.