Výstava má tři kapitoly. První napsali společně Češi a Slováci pod vedením kurátora Václava Janoščíka. Do jeho výběru se vedle zkušených umělců, jako jsou Kateřina Šedá, Radek Brousil nebo Eva Koťátková, dostali také mladí studenti z FAMU.

Kurátor nechtěl jít konzervativní cestou klasicky zavěšené zarámované fotografie, ukazující město jako jednoduchou strukturu ulic a domů nebo síť lidských příběhů. Chtěl ho prezentovat jako systém proudění a cirkulaci pohybu, jako barevný organismus závislý na technologickém pokroku a nadbytku informací, jako systém produkující toxický odpad ohrožující životní prostředí. „Fotografové musejí reflektovat, proč vůbec fotí, a co jejich fotografie znamenají v dnešní společnosti,“ tvrdí autor koncepce.

Václav Janoščík (vpravo) u fotografického zátiší Radka Brousila (vlevo).

Václav Janoščík (vpravo) u fotografického zátiší Radka Brousila (vlevo).

FOTO: Kateřina Farná, Právo


Žádné obrázky Prahy

Hlavním médiem sice zůstává fotografie (zejména v polské a maďarské části následují tradiční pojetí), ale překvapuje v mnoha nečekaných polohách – jako jsou třeba objekty instalované v prostoru nebo formáty na samém okraji světlocitlivého média. „Nechtěli jsem přinést obrázky Prahy, ale prezentovat umělecké projekty kriticky reagující na různé aspekty městského prostředí,“ míní Janoščík.

Do nečekaného uměleckého dialogu se tak dostávají jedinečné slovníky ve světě dobře známé české výtvarnice Kateřiny Šedé, která v jednom z nejdražších měst na světě, kalifornském Los Altos, zaznamenala lidské příběhy v jedné z jeho bizarních podob. Ve své sociálně-umělecké akci Everything is perfect sesbírala tamní rekordy – mluvila třeba s majitelem největší garáže nebo nejdelších vousů.

Městské vibrace tak, jak je v Bruselu představili čeští a slovenští umělci.

Úplně odjinud se na téma díváme optikou Evy Koťátkové, která do koláží zpracovala úryvky ze socialistických výchovných brožur včetně ukázky hypnózy říčního raka.

„Eva se dlouhodobě zabývá problémem disciplinace a vlivem institucí na vývoj člověka v moderních společnostech. Její projekt se věnuje hlavně dětem, v nichž instituce na jedné straně rozvíjejí nějaké talenty, ale zároveň vyvíjejí tlak na jejich chování, identifikaci a sebeorientaci v životě. A tohle téma je společné i městům. Nutí nás využívat určitou infrastrukturu a je na konkrétních lidech, jestli se tomu poddají, nebo si začnou hledat alternativní scénáře,“ vysvětlil kurátor přístup držitelky Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Černá je bílá

Na první pohled tradičně pracoval Radek Brousil, když uspořádal do ateliérového zátiší fotografické negativy. Pointou však je, že prezentuje fotky afrických, povětšinou bílých figurálních soch. A díky tomu, že jsou na negativu, se dostávají zpět do černé barvy. „Už delší dobu studuju téma skrytého rasismu ve fotografii a problematikou fotografování tmavé pleti,“ prozradil následník Josefa Sudka, asi prvního českého fotografa, zabývajícího se ve 30. letech minulého století fotografováním afrického umění.

Výstavu, pokračující do 28. srpna, společně organizují České centrum Brusel, Balassi Institut - kulturní institut Velvyslanectví Maďarska v Bruselu, Polský kulturní institut Brusel a řada soukromých galerií.