To město je proslulé kulturními přesahy. Když kdysi Franta Kocourek vytáhl oligofrenika Rudyho Kovandu skoro až na bednu Zlatého slavíka hned za Karla Gotta a Waldemara Matušku, bylo to v absurdnosti normalizace povzbudivé. Když ale S. d. Ch. v roce 2016 přivede na scénu silná slova jako Stalin, jeho pomník, fronta na maso, stříbrná padesátikoruna s generalissimovým portrétem, bulharské ženy, ochlupení, kopulační pohyby, fitcentrum, solná jeskyně, holítko nebo legendu o zrození nového Antikrista ve stozích slámy Staré planiny, není to ani poetické, ani odvážné, ani politické. Jen jalové.

Brno dalo hned první vlně českého poetismu mnohá jména. Za všechny Nezval, Halas, Václavek. Ti všichni ale po uvíznutí ve slepé uličce Devětsilu proměnili se ve velké básníky nebo teoretiky. S. d. Ch. je již ve věku, kdy se myšlení může spíš zauzlovat. Vlna kolem jeho výjimečnosti je, řekněme, v duchu výše zmíněného třídění – taková brněnská.

Barbara Herz dodala kultivovanému blábolení dokládajícímu aspoň slušnou autorovu slovní zásobu punc oné zmršené padesátikoruny kremnické mincovny. Stalin se ocitl na rubu i líci a stal se kuriozitou. Chápete? To je přece postmoderní.

Kam se ale zase jednou poděla srdcová invence Herzové? Opravdu „originálně“ obsadila starší i mladší dceru matky Magdy, kterou zkušeně a obludnost textu podtrhujíc hraje Simona Peková, dvěma chlupatými z ženského oblečení vytékajícími chlapy – Jiřím Miroslavem Valůškem a Jiřím Svobodou. Druhý z nich navíc povýšil Marii do vynalézavě šedivoučkých transvestitních poloh.

Jedno se v HaDivadle podařilo – znechutit kritiky i diváky. A co řekne té bezuzdné, avšak uspávací taškařici publikum řadové? V Hucku Finnovi Marka Twaina přišli podvedení milovníci divadla na třetí reprízu s pukavci v kapsách. To ale bylo na Mississippi.

S. d. Ch.: Dokonalost
Režie: Barbara Herz / Dok.trin, dramaturgie: Jakub Liška, scénografie: Kateřina Marai, hudba: Mario Buzzi. Česká premiéra 26. dubna v HaDivadle Brno.

Celkové hodnocení: 20 %