Výstav s válečnými snímky je v dnešní době mnoho. Skoro by se dalo říci, že kvůli jejich množství lidé k utrpení druhých už dávno otupěli. Pražská expozice je ale pojatá trochu jinak. Sází na vizuální vjemy, které si návštěvník odnese s sebou. Chce navodit dojem válečné vřavy, proto fotografie doplňují videa či zvukové stopy.

Důležité jsou i světelné podmínky. Výstavní prostor je totiž zahalen tmou a jednotlivé obrázky jsou prosvíceny. Člověk, který vstupuje do interiéru, prochází nejprve kolem výstražného textu „Tato výstava obsahuje drastické záběry“.

Pak se propadne do tmy a ostatní návštěvníci jsou zredukováni na pouhé stíny. Najednou je sám za sebe konfrontován s událostmi v Sýrii, afrických zemích, Hondurasu nebo v Palestině.

V některých momentech pojetí expozice, na kterém se výrazně podíleli kurátor Ramiro Villapadierna a Istitut Cervantes v Praze, intenzivně vtahuje do děje. Jindy přináší i překvapující zážitky. Třeba v momentě, kdy před divákem stojí voják konžské armády držící uříznutou lidskou ruku a pohlavní orgán nepřítele jako trofeje.

To, o čem se píše maximálně v indiánských románech, se najednou vynoří ze tmy v plné transparentnosti. Z té fotografie doslova čpí pach mrtvého masa, potu a kouře ze spáleného střelného prachu.

Jinde zase zamyšlený muž v bílém obleku s jemným proužkem prochází kolem obrněného vozu Kaddáfího armády, jako by šel v neděli po promenádě.

Je legitimní ptát se, nakolik je pro nás takto pojatá výstava atrakcí na půl hodiny a nakolik si odneseme zážitek, který nás vnitřně ovlivní, či dokonce posune dál. A jestli vůbec může jednotlivec na událostech, které právě viděl, něco změnit.