V roce 2011 jste opustil Prahu a vrátil se do Železné Rudy, odkud pocházíte. Proč jste se tak rozhodl?

Hlavně kvůli tomu, že se nám narodil syn Mareček. Měl jsem naprosto idylické dětství, o tom by se mohly psát knížky. Vyrůstal jsem na překrásném místě na Šumavě, kde jsem běhal po lesích s kamarády a svým psem, od rána do večera lyžoval, znal všechny jménem a cítil se bezpečně.

Přál jsem si, aby si Mareček mohl říct jednou to samé. V Praze mezi tramvajemi jsem mu tohle nabídnout nemohl.

Chybí vám Praha?

Vůbec ne. V Železné Rudě mi došlo, že jsem spokojený právě tam. Do Prahy jezdím rád na dva dny v týdnu, vyřídím si věci, obejdu přátele a známé, případně odehraju koncert, a zase jedu zpátky. Pocházím z horské vesničky a jsem podle toho vychovaný. Praha je krásná, ale není to nic pro mě.

Máte v Železné Rudě dost hudební inspirace?

Nepatřím k těm, kteří hledají v hudbě progres, obrážejí kluby, v nichž hrají nové kapely, nebo poslouchají moderní rádia. Jak to přijde, tak to je.

Bylo to tak i s albem Pády. Napsal jsem písničky, natočil se svou kapelou demosnímky a přizvali jsme ke spolupráci producenta Juraje Kupce. Doufali jsme, že to povede někam dál do neznáma. Juraj udělal v začátcích spoustu práce, ale já si pak uvědomil, že to mám nejraději tak, jak to umím sám, a tak jsme to album udělali znovu s kytaristou Jakubem Lenzem.

Slyšel jsem, že už bylo téměř hotové, ale pak jste dospěl k závěru, že není podle vašich nejlepších představ, napsal jste pár nových písniček a nahradil jimi ty původní. Je to tak?

Ano, a stalo se to kvůli tomu, že mě někdo znejistil. Nevím už přesně, kdo to byl, ale vzpomínám si, že když jsme měli začít nahrávat, kdosi mi řekl, že to není ono. Zpanikařil jsem. Měl jsem připravených čtrnáct písniček, ale po těch slovech jsem ještě narychlo složil sedm nových a nabyl dojmu, že jsou lepší než některé z těch, které už byly připravené. Sám jsem trochu překvapený, co na té desce je. Těch sedm původních skladeb mám ale doma v šuplíku. Třeba se k nim někdy vrátím.

Proč se album jmenuje Pády?

Nehledejte za tím žádnou hloubku. Jasně, nějaké životní pády u mě proběhly, ale pravda je taková, že nejsem ve vymýšlení názvů alb kreativní.

Vybral jsem tedy tři podle písniček a rozhodoval se.

Nakonec jsem nebyl schopný se rozhodnout, tak jsem řekl na vydavatelské firmě, ať album pojmenují a neptají se mě. Jak se deska jmenuje, jsem se dozvěděl, až když jsem ji měl poprvé v ruce.

FOTO: Lucie Levá

Jaký nejhorší pád jste ve své kariéře zažil?

První přišel, když jsem na Cenách Anděl v roce 2008, trochu pod parou, rozbil na pódiu kytaru. Můj producent Martin Ledvina mi řekl, že by bylo dobré udělat něco, co si lidé budou pamatovat. Třeba rozbít kytaru. No a já trouba to udělal a ještě jsem přitom někoho zranil, protože se mu kus třísky zapíchl do krku.

Od té doby to se mnou šlo na scéně z kopce a jednoho dne jsem se zastavil, to bylo někdy v roce 2011, a řekl si, že je čas začít dělat vše jinak a pořádně.

Rozpustil jsem kapelu, odešel od vydavatelské firmy a přestal pít. Založil jsem vlastní booking a složil album V opilosti. Hned první píseň se stala číslem jedna na tři měsíce. Hráli jsme a hráli a nejednou jsem si uvědomil, že je vše, jak má být. Bylo to po mém přestěhování se zpět do Železné Rudy, takže to byl evidentně velmi dobrý krok.

Také se snažím obklopovat se co nejlepšími lidmi. V mé doprovodné kapele teď například hraje Jirka Kučerovský, jinak spoluhráč Tomáše Kluse. Je to vynikající kytarista.

Jak se projevoval nezájem publika po tom neslavném rozbití kytary na Cenách Anděl?

Pozná se to tak, že někam přijedete a přijde na vás jenom pětasedmdesát platících lidí. Řeknete si, že se to může stát, ale na dalším koncertě je těch lidí ještě méně. V tu chvíli bylo jasné, že je něco špatně.

Tohle se může stát jen tak?

Asi jsem si o to řekl. Vzal jsem to tehdy za špatný konec. Úplně jsem přestal žít hudebně a začal jeden velký večírek. Hodně věcí pro mě bylo nových a hlavně jsem netušil, že se v šoubyznysu nikdy neříká pravda.

Všichni se na všechny smějí a dělají, jací jsou kamarádi, ale za rohem je vše jinak. Mám takovou povahu, že vše říkám tak, jak to cítím. Už mi to nadělalo hodně problémů, ale i přátel. Nakonec se lidi okolo mě vyselektovali a to byl první správný krok.

Má teď pro vás hudba větší význam?

Zcela určitě, protože o ní přemýšlím sám za sebe. Mnohem víc si vážím práce a názoru jiných muzikantů. Taky už umím říct, že něco dělat nebudu, protože mi to není příjemné. Kolikrát i přesto, že by mi někdy hodně pomohlo, kdybych dal hlavu dolů. Jenže to bych nebyl já.

Zpočátku mi ukázali cestu producenti Martin Červinka a Martin Ledvina. Byla to skvělá škola, ale upřímně přiznávám, že mě netěšilo, že na mých koncertech při písničce Ztrácíš ječely dvanáctileté holčičky. Byl jsem v roli pop idola, ale o to jsem nestál. Měl jsem dospělý pohled na svět a hudbu a měl jsem pocit, že se to tím trochu shazuje. Dnes jsem rád za každé publikum a mnohem víc si vážím lidí, kteří mě poslouchají, a naopak mě těší malé děti, které znají mé texty. Trvalo mi, než jsem se našel.

Jaký dnes máte vztah ke své pořád ještě nejslavnější písničce Ztrácíš?

Jsem strašně rád, že ji mám, ale vůbec mi nevadí, když ji neslyším. Na koncertech ji samozřejmě hraju a ne nerad. Vždycky se na ni těším.

Vaše znovuzrození je patrné na novém albu, které je příjemné, dospělé, velmi důstojné. Je na něm skladba, která je pro vás nějak osobní?

Stůj při mně dál. Je možná trochu patetická, ale je pro mě důležitá. Je pro mou maminku. Měla nedávno zdravotní problémy, ale zvládla to.

Co bude dál?

Hodně teď hrajeme a já už mám zase dvacet nových písniček. Chtěl bych udělat něco zajímavého. Třeba nějaký duet. Nebo někomu napsat opravdu silnou píseň na míru. Nikdy jsem netíhnul k tomu, psát někomu písně, ale po jedné zkušenosti mě to začalo hrozně bavit.

Nedávno jsem si zahrál v pražské Retro Music Hall s kapelou Chinaski její píseň Každý ráno. Splnil se mi klukovský sen, protože jsem na jejich písničkách vyrůstal. Vzpomínám si, jak jsem si doma na Šumavě hrál na bicí a představoval si, že hraju s Chinaski. Rád bych s nimi jednou zkusil napsat nějakou píseň. Další vzor je pro mě David Koller, s tím by to bylo taky něco. Třeba se mi to jednou splní.

A potom?

Až jednou budu starý, budou mě bolet klouby a nebudu už moct skákat na pódiu, chtěl bych skládat hudbu k filmům. Mám doma spoustu motivů, které nikde nehraju, ale myslím si, že jsou dobré.

Naštěstí plánujeme pianové turné, které by bylo intimnější než naše běžné koncerty. Při něm by určitě k přehrání některých těch nápadů došlo.

Piano se váže k vašim prvním deskám, v poslední době ale stáváte na pódiu s kytarou.

Na piano jsem nezanevřel, ale netěšilo mě, když jsem na pódiu stál u mikrofonu bez nástroje a jenom zpíval. K pianu se vrátím, dokonce jsem si se svou učitelkou ze základní umělecké školy v Klatovech dohodl nějaké hodiny, abych se zase dostal do formy. Kytara mě ale baví také.