Loni jste plánovala nahrát veselou taneční desku. O novém albu Hana to ale až tak neplatí. Kdy jste změnila rozhodnutí?

Když jsem hovořila o taneční desce, bylo mým záměrem se hudebně především bavit. Vím ale o sobě, že nejsem moc taneční člověk, spíše potřebuju tancovat uvnitř, v sobě.

Spojila jsem se se slovenským producentem a skladatelem Martinem Šrámkem a textaři Petrem Harazinem a Štěpánem Petrů z kapely Nebe. Měla jsem pocit, že mi skutečně spadli z nebe. A dokázali mě roztančit zevnitř.

Na začátku jsme chvilku hledali, ale postupně mě práce s nimi začala neskutečně bavit. Vznikly písničky, u kterých se mi chce chvíli brečet a chvíli se nahlas smát.

Jaké vaše album je?

Nové, překvapivé, zajímavé, zábavné a osvěžující. Tak ho vnímám já, a věřím, že ho tak budou vnímat i posluchači. Říká se, že když člověk po něčem skutečně touží, slétnou se všichni andělé a pomohou mu toho dosáhnout.

A také se říká, že mnohá žena neví, co chce, ale bojuje o to tak dlouho, až toho dosáhne. U mě se obě tato přísloví naplnila.

Lucie Bílá vystoupí v sobotu a neděli na třech velkých koncertech v Bratislavě.

Lucie Bílá vystoupí v sobotu a neděli na třech velkých koncertech v Bratislavě.

FOTO: Barbora Hrdá

Ta deska působí dojmem, že se nehodláte věnovat něčemu, co se od vás očekává a s čím jste uspěla, ale chcete jít dál…

Vnímám to úplně stejně. Víte, nejenom v hudbě, ale i ve svém životě cítím, že jsem na novém začátku. Mám kolem sebe nádherně čisto. Nemám teď žádný vztah a užívám si absolutní svobodu.

Také jsem se přesunula na Slovensko, aniž bych to plánovala. A mám nový tým, se kterým jsem nahrála desku, které bezmezně věřím. To všechno mě takříkajíc nakoplo. Potřebovala jsem injekci a dostala jsem ji ze slovenské krve. Těší mě to, protože po tatínkovi jsem poloviční Slovenka.

Co přesně znamená váš přesun na Slovensko?

Věci ke mně přicházejí přirozenou cestou. Jak víte, jsem porotkyní soutěže Česko Slovensko má talent. Letos ji čeká šestý ročník. Její režisér Jeffo Minařík, jenž je neskutečně kreativní, nebojí se a dělá věci, které se jiní bojí realizovat, mě na mém nedávném Černobílém turné, které režíroval, seznámil s producentem Martinem Šrámkem. Bylo to zajímavé setkání a já se pak seznámila i s dalšími slovenskými tvůrci.

Tehdy jsem zjistila, že jsem dost často na Slovensku a jsem tam šťastná. Podívala jsem se tedy na internet a našla si inzerát na prodej bytu. Byl čtvrtek, já zavolala na telefonní číslo, které u něho bylo, a řekla jsem, že mám jedinou podmínku, sice že v tom bytě chci už v neděli spát. A stalo se, od té doby jsem doma i v Bratislavě.

Znamená to, že se odpoutáváte od svých českých kolegů Gábiny Osvaldové, Ondřeje Soukupa nebo Petra Maláska?

Vůbec ne. Vím, že cokoli udělám s Gábinou a Ondrou, bude fungovat, protože jsme sehraná trojice. Vím také, že všechno, co udělám s Petrem Maláskem, bude mít vždycky ducha a hloubku.

Já ale chtěla otevřít další dveře. Chtěla jsem jít dál a překvapit sama sebe. A Martin Šrámek mi to nabídl.

U nás v Čechách umíme do hudby vložit hlubokou pravdu. Z tvůrců na Slovensku mám dlouhodobě pocit, že jsou divočejší a dravější, že se méně bojí a možná mají blíže k světu. I proto, že jsem ve svém osobním životě sama, mohu žít podle vlastních pravidel a nikomu se nemusím přizpůsobovat, se mi chce víc zlobit a něco pokoušet.

Textaři Harazin a Petrů jsou o generaci mladší než vy. Přesto dokázali napsat texty, které jsou velmi osobní. Jak jste k tomu dospěli?

Ve svém týmu mám ráda komunikativní lidi, ať už je to kadeřník, vizážistka, stylistka, návrhář, ale hlavně skladatelé, muzikanti a textaři. Potřebuju, aby se mi dívali do očí, když na ně mluvím, a poslouchali, co říkám. Stejně tak potřebuju, aby se mi uměli přizpůsobit, ačkoli mám ráda lidi, a zejména muže, kterým nemusím říkat, co potřebuju, a oni to vycítí. V tomto případě to všechno proběhlo.

Tou deskou jsem chtěla také říct, že se těším na to další, co bude. Myslím si totiž, že jsem ještě neřekla všechno, co jsem měla.

Proč se album jmenuje Hana?

Protože za posledních asi deset let jsem se nikdy necítila být více Hanou Zaňákovou jako nyní. Jako bych se někam vracela, jako by se Lucie Bílá už dost vyřádila a přišla řada na to podstatné ve mně, tedy Hanu.

Jako Lucie si uvědomuju, že nebýt Hany, nedošly jsme nikdy tak daleko. Lucie je divoká, drzá a občas to přehání. Hana ji ale vždycky dokázala udržet na uzdě. Hana navíc nepotřebuje tolik pozornosti a z nás dvou je ta moudřejší. Jméno Hana Zaňáková, které je mé rodné, jsem si vždycky tak trochu schovávala pro sebe. Teď mám ale chuť říct ho všem nahlas. Málokomu jsem dovolovala, aby mi tak říkal. Hana je pro mě synonymem slova miláček. A teď na ni přišla řada.

Může Hana něčím překvapit?

Lucie je všech, ale Hana je moje. Myslím si, že do konce letošního roku se vydám naprosto ze všeho, co ve mně je. Vyrábím růžence, které budu prodávat na svých koncertech a výtěžek pošlu na dva kostely, jeden v Praze a druhý v Bratislavě. Chtěla jsem tím říct, že jsem věřící člověk a dávám tím najevo, že nejdůležitější ze všeho jsou tradiční hodnoty – rodina, víra, láska, přátelství.

Natočila jsem nové cédéčko, které je pro mě naprosto zásadní. I tím Hana překvapuje. V sobotu a v neděli vystoupím v Bratislavě na třech obrovských halových show. Spolu s generální zkouškou a třemi koncerty zazpívám sto písní a osmadvacetkrát se převléknu. V hale bude obrovská scéna, stovky světel, úžasná projekce, různá lana, budu se dokonce vznášet ve vzduchu. Pod pódiem je vlastně takové malé město – výtahy, různá propadliště a další vychytávky. Několik dní po sobě jsem zkoušela deset dvanáct hodin v kuse a musím říct, že jsem nebyla unavená. Naopak mě to nabíjelo neskutečnou energií a pořád jsem se usmívala, což asi někteří nechápali, ale já jsem byla šťastná. Ještě nikdy jsem nic takového neabsolvovala.

Čekají mě pak ale i komorní vystoupení a 5. listopadu velký koncert s orchestrem, sborem a mou kapelou v O2 areně v Praze.

A potom?

Potom to zabalím a na rok 2017 jsem si naplánovala cestování a odpočinek. Chci si na tři měsíce pronajmout dům na Floridě a tam se věnovat pouze sobě. S kamarádem knězem bych se chtěla jet podívat na všechna poutní místa v Polsku. Ráda bych se jela podívat i na místa, o kterých mi lidé vyprávěli. Třeba do Indie, kde jsem nikdy nebyla. Tenhle plán mám proto, abych zklidnila sama sebe, abych zastavila tu čtyřproudovku, kterou mám v hlavě.

Vydržíte tak dlouho bez hudby?

Člověk by měl rozdělit svůj život na třetiny. Jednu tvoří povolání a poslání, stejně tak hojnost a vydělávání si na živobytí. Druhá třetina by měla patřit rodině, láskám, přátelům a dětem. A třetí třetina by měla být zasvěcena sobě.

V minulých letech jsem ve svém životě vytěsnila první a druhou třetinu, můj soukromý život prakticky přestal existovat. Já ho ale potřebuju. Mám-li být v budoucnu ještě lidem platná jako zpěvačka a mám-li jim ze sebe ještě něco dát, musím se vrátit k sobě. To udělám příští rok.

A věřte mi, že neumím dělat věci na padesát nebo jenom sto procent. To je pro mě málo.