Často jste nazýván i aktivistou. Cítíte se jím být?

Spíš ne, nemám ten výraz moc rád. Zní to, jako by to byla profese, a já to nedělám pro peníze nebo ocenění. Mé aktivity vycházejí z toho, co cítím. Nevidím sám sebe jako aktivistu. Jenom mám možnost a platformu pro to, abych se pokusil něco změnit. Můžu k některým tématům přitáhnout světlo a snažit se získat pomoc.

Jedno z témat, kterým se věnujete, je uprchlická krize. Navštěvujete uprchlické tábory a hrajete v nich svou hudbu.

Nebyly to žádné koncerty. Jen jsem několik z nich navštívil s kytarou. Zazpíval jsem těm lidem pár svých písní a pak jsem jim půjčil kytaru a oni zazpívali mně. Byla to jen výměna, nic výjimečného. Tedy pro mě to byly velmi výjimečné chvíle, chci jen říct, že to nebyly žádné velké koncerty.

Dal jste na Facebook video, na kterém malý kluk v jednom berlínském táboře pro uprchlíky hraje na vaši kytaru. Napsal jste, že ten chlapec skoro nemluví a neví, kde jsou jeho rodiče. Část fanoušků vás poté kritizovala za to, že jste mu víc nepomohl. Jak jste to vnímal?

Někteří lidé jsou neustále připraveni kritizovat. Je to dobrý důvod nedělat vůbec nic. Každému z těch kritiků jsem osobně odpověděl. Rozdíl mezi námi je ten, že já vystavím svůj obličej a vyjadřuji, co cítím. Je velmi jednoduché sedět u počítače a hledat chyby. To je ta nejsnazší věc. Proto jsem ty lidi pozval, aby sami také zkusili něco udělat. Aby se šli na ta místa podívat, viděli na vlastní oči, jaká je situace, a potom ji třeba kritizovali. Ale nemám s jejich kritikou problém, to lidé prostě dělají.

V roce 2009 jste vydal píseň In Your Hands, která byla inspirována příběhem uprchlíka z Ghany, kterého jste potkal.

Víte, mě prostě a jednoduše zajímají lidi. Moc nepřemýšlím o nějakých kategoriích. Myslím, že všichni si zaslouží možnost žít nejlepší život. Když vidím, že trpí, trápí mě to a chci pomoci. Upřímně, chci, aby má hudba byla hlasem, abych byl schopný něco říct, vyjádřit něco, co má význam.

Dnešní hudba často nic neříká. Je jako tapeta. Obzvlášť v popu. Já si ale přeju, aby mé písně něco říkaly.

Na loňském albu Curio City je píseň Say Something, která je o potřebě něco sdělit. Před pěti měsíci jste ji doplnil videoklipem se záběry uprchlíků na cestě do Evropy. Ta píseň ale není o konkrétním tématu, že ne?

Ne, jak říkáte, je jen o konkrétním pocitu. Vlastně je o tom, když máte pocit a víte, že o něm musíte komunikovat. Je to vzkaz pro mě a posluchače, že máme o svých pocitech hovořit s ostatními. Je to jednoduchý koncept, který je shrnutý už v názvu. Say something, něco řekni.

Jsou některé vaše skladby také jen tapetová hudba o ničem, nebo jste se vždy snažil, aby vaše hudba měla nějaké poselství?

Vždycky jsem se o to snažil. Mám ale pocit, že každý autor musí napsat hodně hloupostí, aby se dostal k něčemu podstatnému. To je asi nevyhnutelná součást naší práce. Aby se člověk dopracoval k něčemu hlubokému, musí ujít dlouhou cestu.

Prý jste chtěl být dříve hercem. Proč jste se jím nestal?

To je pravda, jako teenager jsem k tomu směřoval. Byl to můj sen. Skončil jsem jako hudebník nejspíš proto, že to máme v rodině. Všichni jsou muzikanti.

K herectví jste se přiblížil, když jste v Londýně hudbou doprovázel divadelní představení. Co jste si z toho odnesl?

Odkoukal jsem, jak funguje představení, okoukával jsem triky, jak zapojit publikum. Naučil jsem se něco o tom, jak kontrolovat energii.

Co mohou lidé očekávat od vašich koncertů?

Energii. Obzvlášť když vystupujeme ve třech, je to velmi energické představení. Je to jednoduché a upřímné. Rád se přizpůsobím atmosféře a náladě publika, proto se nedá dopředu úplně říct, co nás čeká.