Čím jste se zabývala, než vás syrský režim poprvé uvěznil?

Před prvním zatčením jsem studovala psychologii a pedagogiku. Bylo mi devatenáct let a zaměřovala jsem se na výuku v mateřských školách. Studium jsem nedokončila právě kvůli zatčení.

KOMENTÁŘ DNE:
 Merkelová je lídr unie - i pro odpůrce - Protesty, které se odehrály během návštěvy německé kancléřky v Česku, analyzuje Jiří Pehe. Čtěte zde >>
 Zůstane Kurdům černý Petr? - Nad situací Kurdů, kteří bojují proti Islámskému státu a snaží se o vytvoření vlastního státu, se zamýšlí Alex Švamberk. Čtěte zde >>

Zároveň jste ale byla opoziční aktivistkou...

Ano. Účastnila jsem se určitých iniciativ na podporu komunistické strany v Sýrii, která byla samozřejmě v opozici. Spolu s dalšími mladými lidmi jsme dělali různé aktivity na podporu této partaje.

To ale bylo ještě dávno před arabským jarem, že?

Ano, to bylo v roce 1992.

Tušila jste před svým prvním zatčením, že se utahuje smyčka a přijdou si pro vás?

Žádné výslechy tomu nepředcházely, my jsme ale tehdy jako mladí lidé tušili a věděli, že kdokoliv se přidá k opozici vůči Háfizovi al-Asadovi, což byl otec současného prezidenta Bašára Asada, může být snadno zatčen, zabit nebo pronásledován.

Jaké jsou podmínky v syrském vězení?

Opravdu příšerné. Političtí vězni jsou drženi a vyslýcháni v podzemních celách. Jsou to takové zvláštní kobky, kde je úplná tma. Vládne tam syrská tajná policie a dopouští se tam všech možných způsobů mučení.

Například?

V mém případě to bylo opravdu brutální. Zlámali mi v těle, co mohli. Používali například metodu, která se nazývá německé křeslo (vězeň je připoután ke kovové židli, jejíž opěradlo se pohybuje dozadu a bolestivě s sebou táhne horní polovinu těla pozn. red.). Celkově jsem vypadala příšerně, byla jsem zbitá od hlavy až k patě.

Co od vás vlastně chtěli slyšet? Žádali nějakou formu přiznání?

Ve vězení jsem byla celkem tři roky. Jejich hlavním cílem bylo člověka zlomit, vytvořit prostředí, v němž je psychicky úplně deprimován. Žijete v naprosté tmě. Později už nejste schopen normální komunikace. Jde zkrátka o to člověka duševně pokořit. Končí to tak, že lidé už jenom mlčí. Ale to se jim v mém případě nepodařilo.

Jak to?

Několikrát mě museli odvézt do nemocnice, protože jsem byla na pokraji smrti. Vždy mě tedy odvezli a pak zase zavřeli do vězení.

Pokládáte se za vůdkyni některé z opozičních skupin?

My jsme tehdy byli mladí a neměli jsme žádné pozice, funkce ani hierarchii. Prostě jsem věřila, že můžu zlepšit svět. Věřili jsme levicovým a komunistickým ideálům.

Teď už komunistickým ideálům nevěříte?

Víte, já se toho za celou tu dobu hodně naučila a získala jsem hodně zkušeností. Zatčení a s tím související zkušenosti jsou pro mě velmi cenné. Už pro mě není důležitá žádná ideologie. Mám pocit, že člověk by měl být především sám sebou. Bez ideologie a bez náboženství. Mám pocit, že jakákoliv ideologie člověka obrovským způsobem ovládá a utlačuje. Pro mě je nejdůležitější, aby byl člověk v první řadě člověkem.

Ve filmu Syrská Love Story je zachycen moment, jak jste se ve vězení zamilovala...

Můj budoucí manžel mě viděl, když mě přesouvali ze samotky zpátky do cely, kde byly další ženy. Cela byla ve stejném patře, kde věznili i mého budoucího muže. Po celý další rok jsme si povídali přes díru ve zdi. Jednoho dne ho ale z vězení propustili. Když jsem se dostala na svobodu i já, začala jsem ho hledat. Byla jsem u něj doma a zjistila, že žije. To bylo to hlavní. Pak jsme se vzali a založili rodinu. Tehdy se psal rok 1992.

Ve filmu bylo řečeno i to, že byl váš muž členem Palestinské osvobozenecké armády. Kde a jak bojoval?

Patřil k Frontě pro osvobození Palestiny a bojoval v Libanonu. Ale já o tom nic nevím. Po tom, co byl zatčen, už se nikdy politickým aktivitám nevěnoval, už to šlo mimo něj.

Poté, co jste napsala knihu o svém věznění, přišlo druhé zatčení. Co se tehdy stalo?

Šlo o román (o zmiňovaném milostném vzplanutí ve vězení – pozn. red.). Já jsem ho tehdy psala v ruce, ale děti mi ho přepisovaly do počítače. Bez varování k nám vtrhla tajná policie. Ukázali mi povolení k domovní prohlídce a tu knížku zabavili. Zakázali mi také cokoliv psát a publikovat.

Děti ale román naštěstí uložily na pevný disk, který nám nezabavili. Po čtyřech dalších měsících mě na základě té knížky a dalších protirežimních aktivit znovu zatkli. Vojenský tribunál mě odsoudil ke třem rokům vězení, ale odseděla jsem si jen rok a půl. Podle rozsudku jsem oslabovala národní cítění a předávala informace nepřátelským stranám.

Pak přišel azyl ve Francii...

Ano, to už bylo po vypuknutí revoluce, proto jsem si taky neoseděla celé tři roky. V té chvíli začalo natáčení filmu. Následně zatkli Seana, režiséra snímku. V jeho laptopu našli záznamy o všech našich protirežimních aktivitách. Když Seana po pěti dnech pustili, zavolali nám z BBC, s níž Sean spolupracoval, že musíme okamžitě pryč. Tak jsme utekli.

Raghda Hassanová během prezentace filmu A Syrian Love Story v Praze.

Raghda Hassanová během prezentace filmu Syrská Love Story v Praze

FOTO: Eva Kořínková, Jeden svět

Kam jste šli a co se dělo dál?

Nejdřív jsme odešli do Libanonu a pak do Francie. O všechno se postarali lidé z kanálu Chanell 4, kteří nám pomohli získat azyl.

Jak se k vám Francouzi chovali a jak se v nové zemi cítíte?

Přijali nás výborně, zajímali se o náš osud. Byli jsme zvláštní případ, protože nás přijali jako disidenty. A nikdy nezapomenu na to, jak nás francouzská vláda a Francouzi obecně přijali. Velmi nám pomohli.

Jsou slyšet i názory, že Asadův režim sice nebyl ideální, ale udržoval v zemi stabilitu a prosperitu. Jinými slovy, že se lidé měli relativně dobře. Není na tom něco pravdy?

K tomu bych chtěla říct, že v počátcích revoluce byli demonstranti mírově naladěni. Neměli jiné prostředky než vlajku a svůj hlas. Byl to ale právě Asadův režim, který použil zbraně a nástroje moci. To on začal střílet a zabíjet lidi. Začal ničit naši zemi.

Dobře, ale není to skutečně nakonec tak, že část Syřanů na doby Asada vzpomíná v dobrém?

Nemohu mluvit za všechny. Ale k té myšlence, kterou jste nadhodil, že byla situace lepší za Asadova režimu, k tomu bych řekla, že samozřejmě, teď je v Sýrii válka, což je příšerná situace, ale nemá smysl ji srovnávat s tím, co bylo před revolucí.

Musíme si uvědomit, co k té válce vedlo. Bylo to chování Asadova režimu, který utlačoval a vraždil lidi. Situace je příšerná, ale to neznamená, že bychom se měli vracet k předchozímu režimu a vzpomínat na něj v dobrém.

Syřané jsou ochotni protestovat a demonstrovat proti čemukoliv. Proti okupaci, proti režimu, proti teroristům i fundamentalistům. Ale bohužel jsme byli svědky toho, že svět sledoval, jak demonstrují, ale nijak se o ně nezajímal. Nechal je v tom samotné. To je špatně.

Jak se tedy opozice radikalizovala a kde vzala zbraně?

V Sýrii žije 23 miliónů lidí různého ražení. Žijí tam jak umírnění lidé, tak extremisté. Já si ale myslím, že jádro syrského národa je civilizované a mírumilovné. Popravdě řečeno, odpověď na to, jak došlo k vyzbrojení těch skupin, neznám. Nebyla jsem u toho a nevím, odkud se tam ty zbraně dostaly. Osobně jsem samozřejmě proti jakékoliv formě násilí. Zároveň také vím, že jsou Syřané stateční, a když je někdo napadne, jsou připraveni se bránit.