Článek
Režisér Jiří Heřman vypráví příběh japonské gejši Čo-čo-San provdané za námořního důstojníka Pinkertona, a to od jeho amerického konce. Opeře předsadil prolog, v němž již dospělý syn Čo-čo-San objeví tašku s doklady o svém původu a operní děj se pak odvíjí jako objevování jeho japonské minulosti. Tento rámec ale není přesvědčivý a do samotného příběhu nevnáší mnoho ozvláštňujícího, naopak, permanentní přítomnost němé postavy Syna a jeho adoptivní matky Kate Pinkertonové působí na scéně spíše rušivě, včetně problematického závěrečného vyznění.
V čem je Heřmanova inscenace daleko působivější, je jeho umění budovat velké jevištní obrazy, výtvarně, především barevně, dokonale vyladěné, s propracovaným a funkčním druhým plánem nejrůznějších postav a symbolů, jež dotvářejí pocitovou křehkost japonského prostředí. V tomto smyslu si divák přijde na své, stejně ocení i detailní vypracování situací a vztahů postav a herecké vedení protagonistů.
Na scéně se po celou dobu představení pohybuje i postava Kate Pinkertonové (Lenka Pavlovič) a Syna (Ondřej Biravský).
Poklonu zaslouží jak po pěvecké, tak i herecké stránce výkon italské sopranistky Donaty D´Annunzio Lombardi v titulní roli, jež do složitého přediva inscenace vstoupila na záskok a na její zvládnutí měla jen pár dní. Přesto její Čo-čo-San imponovala jak krásným hlasem, výrazově a dynamicky propracovaným zpěvem, tak i přesvědčivým hereckým uchopením postavy nešťastné japonské gejši, matky a milenky.
Pinkerton hlasově i typově dobře sedí italskému tenoristovi Lucianu Mastrovi, přesně vystihl typ lehkomyslného Američana i jeho proměnu ve výčitkami trpícího, ale zbabělého muže. Třetím vrcholem premiéry byl rovněž pěvecky i herecky suverénní konzul Sharpless Svatopluka Sema. A nelze opominout i výbornou Suzuki Štěpánky Pučálkové.
Orchestr pod vedením Martina Leginuse hrál tentokrát daleko plastičtěji i přesněji, s krásnou dynamikou i smyslem pro barevnost Pucciniho partitury. Místy byl ale svou intenzitou a hutným zvukem vůči zpěvákům až příliš nemilosrdný. Pochvalu zaslouží i sbor a externí tanečníci, spolupodílející se na atmosféře Heřmanovy místy snové, místy ornamentální inscenace, která diváky rozhodně nenudí.
| Giacomo Puccini: Madame Butterfly |
|---|
| Hudební nastudování a dirigent Martin Leginus, režie Jiří Heřman, scéna Jiří Heřman a Jan Lukášek, kostýmy Alexandra Grusková, pohybová spolupráce Lucie Hayashi, světelný design Daniel Tesař. Premiéra 9. února ve Státní opeře ND Praha. |