Proč jste novou desku chystala tři roky?

Čas běží strašně rychle, takže mi ani nepřišlo, že to byly tři roky. Navíc to byl nejkratší čas, pokud jde o má sólová alba. Dvě předešlá jsem připravovala čtyři roky. Když jsem v roce 2012 vydala album Tajomstvá, nastala euforická situace. Spolupracovala jsem na něm s rakouským producentem a koncertním bubeníkem skupiny Depeche Mode Christianem Eignerem, o nahrávku se začala zajímat komunita fanoušků Depeche Mode, tedy lidé, kteří mě do té doby moc neznali, já si to užívala a byla jsem plná nové energie i zkušeností. Celé mě to v mé skladatelské kariéře výrazně posunulo. Odehrála jsem s kapelou turné, následovaly akustické koncerty a vystoupení s Cigánskými diably.

Měla jste tedy napilno…

Dá se to tak říct a do toho jsem skládala nové písně. Brzy jsem si ale uvědomila, že to bude boj. Po spolupráci s Christianem jsem najednou neměla adekvátního sparingpartnera na přípravu písní, které by mě opět posunuly a nevrátily o deset let zpět. Christian nastavil laťku vysoko a já najednou nevěděla, co budu bez něho dělat. Asi rok a půl probíhaly pokusy s různými producenty, ale výsledky nebyly dobré. Byla jsem z toho špatná. Materiál jsem měla, ale nevěděla jsem, co s ním, jak ho zpracovat. Proto jsem se v roce 2013 rozhodla, že si dám pauzu, a odjela jsem do Indie. Měsíční pobyt tam mi změnil pohled na vlastní tvorbu, a tak když jsem se vrátila a poslechla si, co jsem měla připravené, došlo mi, že je to nepoužitelné, a všechno jsem smazala.

Opravdu všechno?

Zůstaly jen písničky, které jsem měla v hlavě a které ještě nebyly nahrané. Jedná se o Isabel a píseň Zem je guľatá. Napsala jsem Christianovi Eignerovi a požádala jsem ho, aby mi poradil. Zároveň jsem ho jemně upozornila, že za nastalou situaci může on, protože mě naučil být při práci perfektní. Bylo to, jako když se napijete toho nejlepšího vína. Pak už není možné pít „čučo“. Odepsal mi, ať k němu přijedu a že ty písně natočíme. Při grilování klobásy u něj jsem si pak jednou uvědomila, že mé album nebude jednotvárné a každou další písničku budu dělat s tím producentem, kterému nejlépe sedne. Proto je deska pestrá a proto se na ní podílelo tolik lidí.

Co pro vás tedy setkání s Christianem Eignerem znamenalo?

Když jsem v roce 2008 po odchodu z kapely Peha vydala své první album Zodiak, necítila jsem se v pozici sólové zpěvačky jistá. Po dvanácti letech ve skupině bylo všechno nové. Musela jsem si zvykat na to, že si o všem rozhoduju sama, za všechno jsem odpovědná a že nemám stálou kapelu. Christiana jsem potkala tři roky nato, v období, kdy jsem měla to nejhorší, co přechod na sólovou dráhu přinesl, za sebou. Chybělo mi ale sebevědomí. Najednou se v mém životě objevil člověk, který má v hlavě jasno, umí pojmenovat věci pravými jmény, umí svou práci a věří si. Hodiny s ním strávené byly školou života.

Přestože je nové album zvukově pestré, základem jsou klasické písničky. Zůstávají vaším skladatelským záměrem?

Platí to stále, protože jsem v zásadě písničkářka. Navíc, když poslouchám hudbu, nejvíc mě baví písničky. Nemám ráda elitářské hry, kdy si někdo myslí, že když je muzikant, musí poslouchat něco složitého. Mám ráda dobré písničky a je to i má autorská ambice.

Určitě vám tedy vyhovovalo akustické turné. Při takové interpretaci se písně odhalí a ukáže se, jakou mají ve skutečnosti sílu.

Máte pravdu, je to tak. V jednoduchosti je krása a energii živých nástrojů neoklamete. Přesto si myslím, že je dobré interpretační polohy střídat. Například elektronika, která je na mé nové desce také zastoupena, má pro mě své neopakovatelné kouzlo. S Christianem jsme se na tom shodli. Více než být producentem nového alba se snažil vycházet mi vstříc jako interpretce. Když jsem mu řekla, že bych chtěla, aby některé písně zněly živě, odpověděl mi, že je šťastný, že tak ke své tvorbě přistupuju. Mimochodem, po skončení turné s kapelou Depeche Mode, které bylo elektronické, si koupil akustické bicí a odjel do Ameriky hrát s metalovou skupinou.

Zmínila jste své loňské a letošní turné s folklórní skupinou Cigánski diabli. Jaké bylo?

Folklór mě vždycky bavil a po turné s Cigánskými diably je to ještě silnější. Myslím si, že jednou skončím někde na venkově a budu zpívat ve folklórní skupině slovenské lidové písně. Na tom turné jsem ale zjistila, že folklór je věda a interpretovat ho je těžké. Když ho chce člověk zpívat a hrát upřímně, musí se podrobit jeho zákonitostem. Je to zcela jiný hudební žánr než pop nebo rock. Cigánski diabli mě současně naučili mít některé věci trochu na háku. Mají to v povaze. Cikánská hudba je živelná a uvolněná a takoví jsou i oni. Bylo to úspěšné turné. Z původně plánovaných dvanácti koncertů jsme skončili na čtyřiceti. Bylo to náročné, ale bylo to krásné.