Mnich během ohnivých kázání v místní katedrále Santa Maria del Fiore tvrdil, že svět se záhy dočká strašlivého konce v pekelných plamenech a u Kristova posledního soudu obstojí jen ti, kteří radikálně změní dosavadní život, vrátí se k chudobě prvotní církve a apoštolů a budou se veřejně kát ze svých hříchů, zejména neřestného a nemorálního života. Vše, co bylo spojeno s okázalostí a luxusem, mnich kategoricky odmítal.

Na pranýř se dostali i florentští malíři. „Věříte, že Panna Maria byla oblečena tak, jak vy ji malujete? Říkám vám, že byla oblečena jako chudinka, prostá a zahalená, takže jí málem nebylo vidět ani na obličej.“ Savonarola kritizoval umělce, kteří matku Boží odívali do šatů z těch nejvybranějších materiálů, takže vypadala spíše jako bohatá kurtizána. Nejvíce mu ale vadily výjevy z antické mytologie a obrazy a kresby nahých či napůl svlečených postav.

 Pomník Savonaroly v jeho rodné Ferraře.

Pomník Savonaroly v jeho rodné Ferraře.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Odpor vůči nahotě

Renesance ctila antiku a akt tam patřil k samým základům výtvarného umění. Nikoli náhodou se dnes symbolem Florencie druhé poloviny 15. století staly obrazy Jaro (Primavera) a Zrození Venuše od malíře Sandra Botticelliho, kvůli kterým do Gallerie degli Uffizi přijdou každoročně statisíce návštěvníků. Savonarola však něco podobného považoval za nemravné a pobuřující z hlediska křesťanské morálky.

„Denně z kazatelny hlásal, že lehkomyslné obrazy, hudební nástroje i milostné knihy vedou lidské duše jen ke hříchu. A proto není správné, když v domech, kde pobývají dívky, se nacházejí obrazy s nahými postavami mužů a žen,“ napsal Giorgio Vasari, toskánský renesanční historik, který tak zaznamenal vzpomínky na tuto dobu.

Pálení obrazů a kreseb

Vasari dále vylíčil, jak výzvy dominikánského mnicha hluboce oslovily obyvatele města. Ve Florencii panoval dávný obyčej, že v době karnevalu se stavěly na hlavním náměstí boudy ze dřeva a roští, byly zaplněny nejrůznějšími cetkami a poté za všeobecného veselí spáleny v noci před začátkem velkého půstu. „Savonarola přiměl všechny k tomu, že tam schromažďovali obrazy a sochy představující lidskou nahotu, často díla vynikajících malířů, dále tam byly přinášeny knížky, loutny, zpěvníky a vše se spálilo zejména k velké škodě malířství,“ popisoval Vasari.

Předlohou pro bohyni lásky z Botticelliho obrazu Zrození Venuše byla Simonetta Vespucci, která se pro renesanční Florenťany stala stejnou hvězdou jako pro Američany Marilyn Monroe.

Předlohou pro bohyni lásky z Botticelliho obrazu Zrození Venuše byla Simonetta Vespucci, která se pro renesanční Florenťany stala stejnou hvězdou jako pro Američany Marilyn Monroe.

FOTO: Repro z katalogu současné výstavy Botticelliho v Berlíně.

I ti, kteří nemalovali na zakázku Florenťanů přímo bohyni lásky Venuši, pravidelně trénovali kreslení nahých modelů. Anatomie byla tehdy oborem, který zajímal lékaře stejně jako umělce. Stačí si projít soubory kreseb Leonarda da Vinciho, aby člověk pochopil, jak moc to bylo pro renesanční malíře důležité. Vasari se v životopise florentského malíře fra Bartolomea, zvaného též Baccio della Porta, zmiňuje, že umělec se po kázáních Savonaroly tak bál, že popadl všechny svoje anatomické studie a kresby aktů a veřejně je ve Florencii spálil.

A obdobně si prý počínali i mnozí další. Konkrétně Vasari uváděl malíře Lorenza di Credi a na jiném místě svých životopisů nejslavnějších umělců připomíná, že Savonarola hluboce poznamenal Sandra Botticelliho i mladého Michelangela Buonarrotiho. Botticelli se zřekl svých nádherných Venuší a po zbytek života maloval povětšinou jen mysticky laděné obrazy s křesťanskými výjevy.

Zklamání v lásce

Savonarola se narodil v září 1452 ve Ferraře, kde dodnes mají jeho pomník. Měl rád hudbu, hrál dobře na loutnu, studoval na univerzitě, mj. medicínu, a pod vlivem Danteho skládal básně. Nic u plachého mladíka nenasvědčovalo, že se stane ohnivým kazatelem brojícím proti lidským pokleskům. Bylo mu dvacet, když se vášnivě zamiloval. Dívka ho však razantně odmítla. A tehdy si v jedné básni posteskl: „Žijete čistě a cudně? Považují vás za hlupáka. Jste zbožný? Mají vás za pokrytce. Konáte skutky lásky? Jste zženštilý.“

O tři roky později v dubnu 1475 prchl z domu svých rodičů a vstoupil do dominikánského řádu, rozmrzen úpadkem lidské civilizace. Savonarolou, jak ho známe z historie, se stal až v roce 1491 ve Florencii, kdy kázal v katedrále a byl zvolen převorem dominikánského kláštera sv. Marka. San Marco dnes láká davy turistů, nikoli však kvůli Savonarolovi. Cely mnichů, včetně té, kde žil Savonarola, vyzdobil freskami malíř fra Angelico, v jehož podání i nejdrastičtější scéna Kristova ukřižování vypadá jako kouzelné pohádkové vyprávění. Jeho tvorbu bezmezně miloval český výtvarník Jan Zrzavý.

Savonarola z kláštera řídil celou Florencii. A měl úspěch. Lidé čekali i dlouhé hodiny, až se zase objeví na kazatelně. Pranýřoval nejen kupce a bankéře žijící v luxusu a hojnosti. Pustil se i do církve jako instituce. Bohatý kněz, vlastnící peníze, pozemky a domy plné stříbrného nádobí, nemůže podle něj vést lid ke spasení! Sám šel ve všem vzorem. Do jeho kláštera se vrátila paní Chudoba a její sestra Pokora. Mniši museli dodržovat nařízené mlčení, z cel odstranit vše nadbytečné a strojit se chudě. I pozlacený krucifix byl hříchem. A místo očekávání milodarů měli dominikáni pracovat.

Obraz dokumentující popravu a spálení Savonaroly a dvou jeho druhů ve Florencii na jaře 1498.

Obraz dokumentující popravu a spálení Savonaroly a dvou jeho druhů ve Florencii na jaře 1498.

FOTO: Repro z katalogu současné výstavy Botticelliho v Berlíně.

Konec nebe na zemi

Z Florencie chtěl Savonarola učinit vzorové město Ježíše Krista. Do svých služeb přijal i děti a mladíčky, kteří špehovali a donášeli, zda jejich rodiče nemají někde schovanou polonahou Venuši, zda se matky příliš nezdobí šperky a otcové nepokukují po prostitutkách.

Dominikánskému kazateli zlomily vaz papežská kurie, žárlivě střežící majetky církve, únava florentských občanů z trvalé morální šikany a také politické spojenectví mnicha s francouzským králem Karlem VIII., v jehož armádě táhnoucí Itálii naivně spatřoval boží nástroj k nápravě lidstva.

Papež se nejprve pokusil uplatit kazatele kardinálským kloboukem. Když to nevyšlo, volil jakékoli prostředky k odstranění nebezpečného propagátora chudoby církve a křesťanské morálky. Klášter San Marco byl přepaden, Savonarola zajat, městskou radou uvržen do žaláře, mučen a odsouzen společně se dvěma pomocníky. Oběsili je na hlavním náměstí Piazza della Signoria ve Florencii 23. května 1498, jejich těla spálili a popel hodili do řeky Arno.

Nepřítel umění?

Považoval Savonarola malířství za pomýlený rozmar, a proto nechal obrazy pálit na hranici? Otázkou se podrobně zabýval český historik umění Jan Chlíbec a analýzou různých citací v jeho kázáních a traktátech zjistil, že mnich výtvarné umění neodmítal. Pod vlivem středověkého teologa Tomáše Akvinského se ale přikláněl ke staré církevní tradici a tvrdil, že malby jsou užitečné zejména jako bible pro ty, kteří neumí číst, a proto by jim měly přinášet náležité poučení o Marii, Kristovi, světcích a jejich příběhy by věřící měli mít pro sebe jako vzory.

Útočil však na renesanční obdiv k antické mytologii a nechápal, proč by měl křesťan na obrazech obdivovat zálety boha Dia nebo pijácké slavnosti boha Dionýsa. Razantně prohlašoval: „O těchto bozích čteme, že byly mezi nimi sváry a války, svatokrádeže a incesty a mnoho jiných opovrženíhodných věcí, o nichž samozřejmě žádný dobrý člověk nemůže slyšet, aniž by ho to neuráželo: tudíž takové fabule jejich hříchů byly špatným příkladem pro celý svět.“ Obrazy toto vše znázorňující měly být zničeny.

Není vůbec vyloučeno, že Botticelliho slavné mytologické obrazy jako Jaro (Primavera) nebo Zrození Venuše by v únoru 1497 shořely na hranici postavené ve Florencii. Možná by je tam ochotně přinesl sám umělec s pomocí svého bratra Simoneho, který patřil k mnichovým nejradikálnějším stoupencům. V době velkého pogromu se však tyto obrazy nacházely v ložnici opevněného paláce jednoho z Medicejů, Lorenza di Pierfrancesca, kam zavítal jen málokdo, a to je – kromě zdravého rozumu jejich majitele – zachránilo pro budoucí světové galerie.