Fotografka narozená v roce 1927 se po druhé světové válce jako jediná žena prosadila do uměleckého kruhu kolem Jiřího Koláře a spolu s dalšími se navzdory politickým represím podílela na vydávání vlastního samizdatového časopisu Magáč, v němž zveřejňovala své fotografie. V roce 1967 kvůli umělecké nesvobodě emigrovala s manželem, výtvarníkem Vladimírem Fukou do USA.

„Nad kolébkou Evy Fukové se přely dvě sudičky. Sudička s paletou a štětcem a sudička moderní, která přinášela fotoaparát. Dnes je (Eva Fuková) již bez diskusí legendární a průkopnickou osobností české fotografie,” řekl o práci Fukové kurátor zmíněné výstavy Aleš Kisil. Připomněl, že autorka soustavně fotografovala od roku 1951. Tehdy se spolu s manželem přátelili s Jiřím Kolářem, Zdeňkem Urbánkem, Janem Hančem, Emanuelem Fryntou či Kamilem Lhotákem – za což si vysloužili neúnavnou pozornost tajné policie a Fuková své fotografie nemohla publikovat.

Po několika letech se směly objevit alespoň v časopisech, později, když ji kritika začala označovat za nejvýraznější osobnost nové fotografie, mohla i vystavovat. V roce 1967 emigrovala. Stále fotografovala, restaurovala fotografie, vystavovala, ale v Československu se o ní až do listopadu 1989 mluvit nesmělo. Počátkem 90. let se do České republiky začala navracet, v letech 1996 a 2007 měla dvě velké výstavy, průběžně také několik menších.