Není váš odchod do Prahy tak trochu sestupem z uměleckého Olympu?

Rozhodně ne. Ve Washingtonu jsem byl jen jedním z kurátorů, v Praze mám mnohem větší pravomoci a jsem prakticky odpovědný za celý výstavní program galerie. Praha má navíc punc města Karla IV. a Rudolfa II. Okouzlí každého a je zajímavá pro všechny. Pro filozofy, teoretiky umění, velké umělce, designéry i architekty. Jako cizinec si neobyčejnou přitažlivost Prahy uvědomuji daleko víc než ti, kteří v ní trvale žijí. V Čechách je také vyspělé kulturní publikum, které si zaslouží mít živou kulturní instituci, jakou by Národní galerie měla být.

Jaké je vlastně vaše postavení v rámci její struktury?

Jsem hlavní kurátor, což vlastně znamená umělecký ředitel. Moje pozice je mezi Jiřím Fajtem jako generálním ředitelem a řediteli sbírek. Koordinuji jejich činnosti a jsem odpovědný za výstavní dramaturgii, od starého umění po to úplně současné.

Během vašeho působení se oživil Veletržní palác. Jaká je vaše vize?

Chceme do něho přitáhnout návštěvníky všech generací různého zaměření a nabídnout jim výstavy se širokou škálou uměleckých přístupů. Ve Veletržním paláci se nám to už daří. V poslední době klademe stále větší důraz na komunikaci na sociálních sítích. V létě chodilo na výstavu Umělci a proroci až dva tisíce lidí denně, což dříve nebývalo. Podobné oživení potřebují i Kinský palác, Anežský klášter a sbírky Národní galerie na Hradčanech.

Bydlíte v Praze, anebo dojíždíte?

Když jsem pracoval ve Štýrském Hradci a ve Washingtonu, vždy jsem měl vedlejší úvazky. Práce v Národní galerii však vyžaduje plné zapojení, takže jsem se do Prahy přestěhoval a bydlím na Vinohradech.

Co vás na současném výtvarném umění nejvíce zajímá?

Zajímám se o tvorbu, která mluví o době, ve které žijeme, a o umění, jež je spojené s místem, kde vzniká. Důležitá je pro mě z tohoto hlediska architektura. Zamiloval jsem si Veletržní palác a jeho funkcionalistickou architekturu. Je pro mě úžasným jevištěm, které se pro moderní a současné umění nabízí.

V Praze existuje jisté pnutí mezi umělci, výtvarníky a teoretiky umění, které občas přerůstá v nenávist. Jak jste na tom vy?

Když jsem v Praze studoval na Středoevropské univerzitě, poznal jsem řadu českých výtvarníků. Podílel jsem se také na Pražském bienále, které připravují Giancarlo Politi a Helena Kontová. Ve Švýcarsku jsem organizoval výstavu o středoevropském umění, na kterou jsem přizval i české tvůrce. Mám mezi nimi hodně přátel a kontakty z minulosti rád využívám i nyní. Řevnivost je určitě ve všech oborech a umění není výjimkou.

Co v Národní galerii chystáte v příštích letech?

Budeme pokračovat v mezinárodní spolupráci. V příštím roce nabídneme dílo klasika moderního umění Henriho Rousseaua a jeho současníků. Výstavu připravujeme společně s pařížským Museé d’Orsay. S Royal Academy of Arts v Londýně chystáme velkou výstavu Warhol–Matisse a s washingtonskou Národní galerií se domlouváme na bilanci americké grafiky devatenáctého a dvacátého století. Praha by měla v příštím roce také hostit dílo čínského umělce Aj Wej-weje. Zajímavá bude výstava o umění Karla IV., kterou organizujeme společně s Germanisches Nationalmuseum v Norimberku.