Od roku 1980 jste více než deset let hrál ve skupině John Mayall & The Bluesbreakers. Jak na to období vzpomínáte?

Nejkrásnější vzpomínky mám na to, jak jsme hráli. To bylo nejdůležitější. Užíval jsem si, že jsem na jednom pódiu s Johnem, Walterem Troutem a dalšími skvělými hudebníky. Byla to úžasná zkušenost. Poprvé jsem v půlce osmdesátých let jel koncertovat do Evropy. Poprvé jsem viděl i Českou republiku a další země tehdejšího východního bloku.

Jsou pro vás dnes po desetiletích koncertování turné stejně vzrušující?

Pořád mě těší hudební stránka. S věkem je to trochu víc vyčerpávající, ale pořád mi to stojí za to a budu v tom pokračovat, dokud mi to zdraví dovolí. Stále považuji možnost navštěvovat různá místa a koncertovat v zahraničí za velký dar. I když jsou přesuny kolikrát náročné, samotné hraní je vždy potěšení.

Vraťme se ještě k Johnu Mayallovi. Co jste se od něho naučil?

Naučil mě mnoho. Hlavně to, že máte následovat svůj instinkt a hrát to, co cítíte a chcete. Nenechat se zastavit žádnými okolnostmi.

Co by vás mohlo zastavit?

Třeba špatné kritiky. Od Johna ale vím, že cokoli se stane, nesmí vás to zastavit.

Předtím jste vystupoval s Albertem Colinsem, se kterým jste hráli styl icy hot. V čem spočívá?

S tím označením přišel někdo z tisku. Albert byl jedinečný kytarista. Byl to skvělý muž, příjemný člověk, ale hlavně opravdu výjimečný hudebník. Byl to samouk a přišel se svým vlastním stylem.

Byla to jeho značka. Najít si vlastní styl a identitu je pro bluesového hudebníka naprosto zásadní. Albertovi se to podařilo velmi brzy. Když dnes slyšíte jeho písničku, hned poznáte, že je od něj.

Vy jste také samouk. Nikdy jste nezatoužil brát lekce?

Nebylo to potřeba, a i kdyby ano, neměl jsem na to peníze. Já na to však nikdy nepomyslel. Byl jsem na to příliš sebevědomý. Prostě jsem se učil hrát sám. Zdálo se mi to jako nejlepší způsob. Bavilo mě být o samotě a zlepšovat se.

Doporučil byste to všem začínajícím kytaristům?

Myslím, že to má své výhody. V některých případech to dává smysl, ale jinak bych kohokoli povzbudil, ať se nebojí profesionální výuky. Lekce mají smysl, člověk se to naučí dělat od začátku správně. Nakonec se člověk může učit všemi způsoby, které hudba nabízí.

Na co myslíte, když hrajete na kytaru před diváky?

To je těžké říct. Mám pocit, že na nic nemyslím a jen prožívám hudbu. Nepřemýšlím o ničem konkrétním. Prožívám různé emoce. Ke každé skladbě přistupuji jinak, je to jako emocionální prožitek v životě.

V roce 1993 jste se vydal na sólovou kariéru. Proč jste se tak rozhodl?

Už byl čas. Cítil jsem, že potřebuji dělat něco jiného. S kapelou Johna Mayalla jsem prožil krásný čas, ale přišla doba na změnu. Nejen pro mě, ale i pro Johna. Rozešli jsme se v dobrém, pořád jsme blízcí přátelé.

Byla pro vás sólová kariéra cílem?

Nikdy jsem k ní vědomě nesměřoval. Všechno, co mě potkalo, byla shoda okolností a rozhodnutí v daném okamžiku. Pro mě nebyla cílem ani hudební kariéra, prostě se to stalo.

Co pro vás znamená blues?

Blues je každodenní život. Je to něco, co prožíváte vy stejně jako já. Láska, práce, obavy, štěstí. To je podle mě blues. Jsou to příběhy života.