Článek
V roce 1992 si italský komtur Vimercate vymyslí, že sestaví novinovou redakci, která bude odhalovat citlivé informace o boháčích. Nejde mu však ve skutečnosti o vydávání novin, ale o vydírání, chce jen vyhrožovat bohatým, že něco vydá.
Záhadný šéf Simei, starší redaktor Colonna či mladá Maia mají vytipovat témata a začít pracovat téměř detektivním způsobem. Nejzábavnější a nejmilejší postavou je Maia, skoro třicetiletá, nešťastná, stále nedostudovaná, ale vtipná redaktorka, která touží psát na vysoké úrovni, jenže všichni jí nabízejí jen bulvár. Do tajného projektu vstupuje s nadějí, že se něco změní, Simei chce ale zase jen klepy. „Já se těch vřelých přátelských vztahů snad nezbavím,“ úpí Maia.
Styl, témata, myšlenky i doba děje jsou čisté retro. V dialozích postav Eco odhaluje něco z mediální manipulace a dozvíme se také zvláštní teorii o falešné smrti Mussoliniho, jenže celý román má ospalou a staromilskou atmosféru. O médiích Eco neřekne nic, co by každý vzdělanější člověk dávno nevěděl, a konspirační teorie o Mussolinim bez důkazů začne brzy nudit. Navíc, koho kromě Italů ještě zajímá? Duce nebyl Hitler, ve světovém dění hrál spíše okrajovou roli.
Nulté číslo působí jako nezávazná hříčka 83letého autora, který snad už i má právo žít v minulosti a z minulosti.