Pád Přístavu, který se odehrává ve staré výletní hospodě, se však u hranice 600 tisíc náhle zastavil a zatím se drží nad 700 tisíci. Těžko však říct, čím to dokázal. Nejenže zatím nepředvedl žádný trumf (pokud se nespokojíme s tím, že za hlavní atrakci budeme považovat exteriéry chatové osady u řeky), ale historky, jaké se pokouší rozvíjet, působí dosud jen rozvlekle a krkolomně – a někdy dění ani nedává zrovna velký smysl.

A jako by už to samo o sobě nestačilo, skutečnost, že se scenáristky Lucie Konečná a Magdalena Turnovská pokoušejí o komediální nadsázku, se bohužel projevuje hlavně tím, že společně s režií směřují herce k bizarnímu pitvoření.

Nejvíc tím škodí tahounům seriálu – dvěma hlavním mužským postavám, Martinu Dejdarovi a Filipu Blažkovi, kteří jsou coby chlapi s krizí středního věku nuceni občas vystřídat věčné pubertální pochechtávání a opilecké potácení za unyle melodramatické chvilky už lehce prošedivělých Mirků Dušínů. (To když si scénář náhle usmyslí ucuknout od téměř všeobjímající legrace a přijde třeba s vážným tématem domácího násilí.)

Přístav tedy na domácí seriálové scéně ničím nepřekvapil. Opět z něj ční už mnohokrát ohraný model, kdy je „nové“ seriálové prostředí jen pragmatickou záminkou, aby tvůrci mohli zcela po libosti přivádět na scénu postavy s různými osudy a s rozdílným sociálním zázemím.

Nejspíš je to považováno jak za dramatickou výhodu, tak marketingovou, která umožňuje zdánlivě vcelku pohodlně zamířit na vybrané cílové publikum. Jenže to vypadá, že tento přístup nakonec ještě slouží jako výhodná kamufláž, která dovolí schovat v tom reji nějakou tu občasnou nelogičnost nebo nepříliš zářný nápad. Provoz českých seriálových továren zřejmě nikoho nešetří, scenáristy počínaje.