Praze vystavujete malby z posledních dvou let. Čím jsou charakteristické?

Dřív jsem maloval jasné barvy a černé linie. V poslední době jsem cítil potřebu malovat svobodněji. Mnoho let jsem se snažil začít malovat spontánněji a pokaždé jsem v tom naprosto selhal. V roce 2013 jsem si řekl, že mě už jasné barvy a ostré linie nebaví, a že pokud se nezměním, nebudu se už dál obtěžovat s malováním. Byla to výzva. Nakonec jsem to prolomil a dostal se k tomu, co maluji teď. Velmi si to užívám. Skoro celé minulé dva roky jsem jenom maloval. Nevystavoval jsem, nemluvil jsem s médii.

Charles Thomson formuluje své názory jasně a upřímně.

Charles Thomson formuluje své názory jasně a upřímně.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak je stuckismus vnímán britským tiskem?

Média o nás ráda mluví, protože jsme kontroverzní. Protestovali jsme proti uměleckému establishmentu, který pro nás zosobňují Tate Gallery a Turnerova cena. Když novináři potřebovali někoho citovat, často mi zavolali a zeptali se mě, co si myslím třeba o té mrtvé rybě v nádrži (žralok od Damiena Hirsta, pozn. red.) nebo o tom, že někdo v galerii vystavuje rozestlanou postel (dílo umělkyně Tracey Eminové vystavené v Tate Gallery, pozn. red.). Tak jsem jim řekl, že to je špinavá postel v Tate Gallery, že to je bordel.

Proč cítíte potřebu se tak ostře vymezovat proti konceptuálnímu umění?

Protože si myslíme, že je falešné. Je to lež, podvod. Přetvářka. Oni říkají, že žralok v akvárku je významné umění. Já říkám, že to tak není, že to je jenom mrtvá ryba. Mrtvé ryby jsou na celém světě. Proč je tahle důležitá? Jenom protože je umístěna v galerii. Je to hloupé. Můžete do galerie umístit cokoli a nazvat to uměním. V takovém případě ale nepotřebujeme galerie. Můžeme prostě uměním nazvat celý svět. Barák i mé boty. Byl jsem v jedné televizní debatě, kde můj oponent tvrdil, že umění může být cokoli. Ptal jsem se ho, jestli i má bota. Řekl, že když to nazvu uměním, bude tak o mé botě uvažovat.

Jeden váš obraz si přímo střílí z tvorby Tracey Eminové. Jsou na něm červené kalhotky na šňůře a investor uvažující, zda se vyplatí do nich investovat deset tisíc liber.

Pokud je to umění, pak je příšerné. Je to klamání. Červené kalhotky nejsou umění. Každý nosí prádlo, nechodíme oblečeni v uměleckých dílech. A pokud ano, proč potřebujeme umělce? Nemají dělat něco jiného než všichni ostatní lidé? Máme například doktory, kteří mají schopnosti uzdravovat. My se pokusili udělat uměleckou revoluci.

Jaká je podle vás role umělce? Nemá mimo jiné právě provokovat?

To je klam dvacátého století. Každé historické období má své hodnoty. Ve středověku byla země špatná a nebe dobré. Umění to reflektovalo. Renesance chtěla zkoumat tento svět, zjistit, jak funguje tělo a jak cirkuluje krev. Chtěli poznávat realitu. Jejich hodnoty byly jiné.

Dvacáté století ctilo pokrok. Co bylo nové, bylo dobré. Bylo potřeba výzev, provokace a svrhávání starých pořádků. My si to už nemyslíme. Ve dvacátém století považovali za dobré pesticidy, protože zabíjely brouky. Dnes už nechceme silnější pesticid, chceme zeleninu bez chemie. Dvacáté století patřilo pokroku, my nyní ctíme zachování, ochranu přírody a péči. Kdo bere pokrok sám o sobě jako hodnotu, opozdil se podle nás v čase. Jde o to zachovat to nejlepší ze starého pro současnost. Stuckismus je spojený s globálním ochranářským hnutím.

Od svého počátku v devadesátých letech?

Já v něm byl namočený už dříve. V sedmdesátých letech jsem v Londýně protestoval proti znečištění. Lidé se nám smáli. Dnes pochopili, že jsme měli pravdu. Obracíme se také k počátkům modernismu. Myslíme si, že tehdy měli tvůrci klíč k umění. To, co se dělo potom, už bylo jen horší a horší. Dnes už je to často spíš vtip než umění. Umělci se dost nesnaží.

Jaký vliv tedy chce mít stuckismus na společnost? Sám jste kandidoval do parlamentu. Jaký společenský přesah hnutí má?

Ten spočívá právě ve snaze o prosazení některých hodnot. Umění je způsobem, jak ty hodnoty ukázat. Začali jsme čistě jako umělecká skupina, ale s hodnotami. A v diskusi s lidmi jsme si uvědomili, že ty hodnoty jsou univerzální a platné pro celou společnost. Jsou to věci jako pravdivost, integrita, respekt k ostatním, k prostředí i vlastním emocím. Srdcem stuckismu je upřímnost. A ta je třeba v jakémkoli odvětví. Protože jsme si ale uvědomili, že tohle všechno nemůžeme pod název stuckismus nacpat, začali jsme tomu říkat remodernismus. V postmodernismu bylo všechno relativní. Podle nás ale některé hodnoty relativní nejsou.

Charles Thomson představil svá díla.

Charles Thomson představil svá díla.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Mluvíte také o spiritualitě.

Ale ne ve smyslu, že chodíte s hlavou v oblacích. Jednoduše jde o to, že ne všechno v životě je materiálního charakteru. Že něco nevidíte, například ony hodnoty, neznamená, že to není opravdové.

Když jste stuckismus formovali, tušili jste, že bude mít mezinárodní ohlas?

Ano. Ono to všechno sahá do sedmdesátých let, kdy jsme s partou přátel malovali, ale hlavně jsme se věnovali poezii. Říkali jsme si The Midway Poets. Naše cesty se rozešly, a když jsme se po dvaceti letech potkali, měl jsem v hlavě myšlenku stuckismu. Napadlo mě to v reakci právě na dílo Tracey Eminové. To ona v Tate Gallery vystavila tu postel, vystavila své kalhotky. V roce 1999 jsme s kamarádem Billym Childishem založili skupinu. Šest měsíců se nic nestalo. Jedna naše členka nám pak ale udělala webové stránky. Tehdy to nebylo úplně obvyklé. Možnost, že si toho někdo ve světě všimne, byla vzrušující. První se nám ozvali lidé z Austrálie. Brzy to oslovilo lidi po celém světě, ozývali se nám lidé z desítek zemí a my jim řekli, ať založí vlastní skupinu stuckismu.

A jak reagovali umělci, vůči nimž jste se vymezovali. Byli dotčení?

Ano. Urazilo je, že jsme si jen nedělali svoji práci a kritizovali tu jejich. Nikdo si je nedovolil kritizovat. Damien Hirst a podobní měli obrovský úspěch a nikdo si to netroufl zpochybňovat. Kdokoli se proti tomu vyslovil, byl považován za staromódního. Lidé byli překvapení, mysleli si, že my budeme ti, kdo je bude obdivovat. Pocházeli jsme z podobně alternativního prostředí brit artu a Childish, spoluzakladatel stuckismu, byl bývalý přítel Eminové. I proto to možná vyvolalo opravdový hněv. My jsme ale upozorňovali, že žijeme v demokracii, kde je svoboda slova. Lidé umírali, abychom mohli říkat svůj názor.

Je váš pohled na britské umělecké scéně ojedinělý?

Zjistil jsem, že i umělce ovládá strach. Mnoho lidí mi říká, že se mnou souhlasí, ale že to nemám nikomu říkat. Podle mě to ale stojí za to říkat už jenom proto, že můžeme. Štve mě, když mi někdo diktuje, co mám říkat. V anglickém umění je hodně strachu. Mnozí sdílí můj názor, ale bojí se, že když se to provalí, nebudou se jejich díla prodávat. Že Tate nekoupí jejich obrázky.

A je na tom něco pravdy?

Víte, konceptuální umění je o myšlení, ale my máme i emoce. Na přátelích z hnutí si vážím toho, že jsou to čestní lidé, kterým záleží na životě. Z toho můžou vzniknout hodnotná díla. Pokud vás zajímá jen okamžitý úspěch, nebude vám na ničem jiném záležet. Máme malou, ale odhodlanou skupinku sběratelů, kteří nás podporují. Lidé, kterým jde pouze o peníze, nás ale naprosto ignorují. Nemám z toho těžkou hlavu. S impresionisty to bylo dlouho podobné. O pár let později mnozí litovali, že si nějaký ten obraz nekoupili.