A to hned v několika polohách. Setkáme se s utrápenou trpitelkou, vyzývavou femme fatale, svedenou courou i silnou princeznou bojovnicí.

Saudková bezpochyby zdědila svůj talent po nedávno zesnulém otci, komiksovém kreslíři Kájovi Saudkovi. Ale nečekejte prvoplánové komiksové kopie slavného vzoru ani neumělé pokusy napodobit to, co už bylo dávno vymyšleno.

Berenika Saudková na vernisáži výstavy

Berenika Saudková na vernisáži výstavy.

FOTO: Jan Šída, Právo

Výtvarnice svými obrazy komentuje vlastní život, symbolicky se zastavuje u jeho milníků, zhmotňuje na plátnech zasuté sny i noční můry či latentní strachy. Zřejmě je to pro ni také určitá forma arteterapie či umělecké katarze.

Vstupme do třináctých komnat

Jenže my, vnější pozorovatelé, její osudy neznáme. Můžeme se jen domnívat, co vlastně na ploše vnímáme. Bylo by však chybou chtít za každou cenu proniknout dovnitř její duše. Vžili bychom se do někoho jiného a vstoupili do cizích třináctých komnat. Co autorka ukazuje, jsou standardní symboly, které mohou fungovat napříč generacemi.

Aby však mohl symbol promlouvat jasnou řečí, musí mít výrazné výtvarné provedení. Saudková čerpá nejen z komiksové tvorby jako takové, ale všímá si také popartové zkratkovitosti a lascivní barevnosti i fauvistické redukce figury, stejně jako expresivní modelace rysů tváře.

Barva v jejím případě funguje jako vodítko. Olej Pinot Noir pracuje se třemi základními barvami, totiž červenou, černou a bílou. Jejich kontrast vytváří zamýšlené napětí. Sedící dívka se díky němu stává andělem i ďáblem najednou. Symboly krve, smrti a čistoty, které zvolené barvy představují, celou kompozici ještě více podtrhávají.

Loupání slupek cibule

Akryl na plátně, nazvaný stroze Lesk, klade důraz na detail dívčí tváře. V centru pozornosti jsou mírně předimenzované rudé pootevřené rty. Na druhé straně pomyslné barikády trůní dvojice zavřených očí s dlouhými černými řasami. Opět se dostáváme k výše uvedenému kontrastu červené a černé, který je rozčilující i vzrušivý zároveň.

Ještě více do extrému se posouvá výtvarná řeč oleje Zroďme novou generaci válečníků. Ucouraná holka z ulice stojí gravidní někde u zdi a na svém břichu má nápis v angličtině, který dal jméno celému dílu. Je to futuristická ironie, anebo tragická sonda do postmoderního životního stylu? Nevíme, můžeme se jen domnívat.

Tři vybrané dámy, tři osudové příběhy. Co obraz, to jedno vyprávění. Jenže pointa se skrývá vždy až u jádra věci. Pokud ho chceme nahlédnout, musíme stejně jako u cibule začít trpělivě sloupávat jednotlivé slupky. Teprve potom jsme odměněni částečným vhledem a budou nám u toho možná slzet oči.

Obrazy Bereniky Saudkové sázejí na kontrast barev.

Obrazy Bereniky Saudkové sázejí na kontrast barev.

FOTO: Jan Šída, Právo

Berenika Saudková využila výtvarně svou vlastní tvář, se kterou na obrazech vzletně experimentuje. Jako by chtěla prozkoumat, kam až může s vizuálním poselstvím zajít, co ještě plátno unese, a co už nemůže nebo nechce na sebe prostřednictvím obrazů veřejnosti prozradit.

Trochu to připomíná šantánový striptýz. Stojíme a čekáme, co nám dáma ze svého bělostného těla ukáže. Ovšem v tomto případě se jedná spíše o černou duši. Jenže čí je to vlastně duše?