Článek
Pro vnějšího pozorovatele jsou díla interesantní hned z několika důvodů. Ten nejtransparentnější tkví v tom, že před objektivem mnohdy pózovaly slavné osobnosti kulturní scény.
Za všechny můžeme jmenovat zpěvačku Madonnu. jež na snímku pózuje v demodé kabátě a s kabelkou, která připomíná nákupní tašku našich babiček. Madonna vypadá jako obyčejná vesnická tetka, která si vyšla v neděli na korzo.
Skupinová fotografie punkové skupiny The Clash je už z jiného soudku. Muzikanti, patřičně výstředně oblečeni, stojí vedle sebe u zdi společně se svými fanynkami. Jedna z nich, blonďatý anděl, dřepí na obřím přenosném magnetofonu. Momentka má v sobě nenucenost a svobodomyslnost zároveň.
Při procházení výstavními prostory hledíme na persony, které si z vnější vizuality udělaly v podstatě vlastní ochrannou značku.
Punkový ježatý účes mírně unuděné slečny, prodloužené nehty dívky, která vystrkuje do popředí svůj rozpustilý pupík, nebo kožešinové bikiny vilné krasavice demonstrují navenek svébytnost a osobitost. Svoboda je na newyorských ulicích zakódována především ve vyzývavých vizuálních prvcích.
Arbusová mluvila na vernisáži o tom, že všichni lidé si považovali za čest být druhý den na stránkách magazínu Village Voice. Ale také o tom, že osobní svoboda se dnes diametrálně změnila, protože v současnosti nelze jen tak každého zaznamenat na fotografii. Má spíše charakter útěků do anonymity a mírného stihomamu.
Je to však absurdní idea, vždyť na každém rohu nás svým vypouklým okem šmíruje kamera a nad naší zeměkoulí létá družice mapující každý centimetr.
Lidstvo se dostalo do slepé uličky svobody v nesvobodě, což si na výstavě uvědomíme více než jasně.
| Amy Arbus: On The Street 1980–1990 |
|---|
| Leica Gallery, Praha, do 6. září |