Jak to, že ve světě patří Janáčkovy opery k nejnavštěvovanějším, zatímco doma k nim máme stále rezervovaný vztah jako k čemusi příliš modernímu?

Zdejší operní publikum je pořád ještě smetanovské. Raději jde pětkrát za sebou na Prodanou nevěstu, protože ji zná, než na Janáčka, kterého, což je i vina našich operních divadel, stále dost nezná. Operní publikum chce mít jistotu. A právě z této opery mají diváci obavy. Slyšel jsem názor: „Když přijdu unavený z práce, tak přece nepůjdu na operu o vězních na Sibiři.“

Takže proč podle vás mají lidé jít na Janáčkovu operu Z mrtvého domu?

Protože je úžasná! Nic proti Prodané nevěstě, ale Janáček chytne za srdce. A řeči o jeho modernosti nebo neposlouchatelnosti jsou naprosto mylné. Když se do té hudby lidi opravdu zaposlouchají, ohromí je její zpěvnost, melodičnost, lidovost. Dirigent Robert Jindra Janáčka rozezpíval hodně melodicky. A inscenace, jakou udělal režisér Daniel Špinar, už dlouho na scéně Národního divadla nebyla.

Vy jste Luku Kuzmiče alias Filku Morozova vytvořil ve slavné inscenaci režiséra Patrice Chéreaua. Do jaké míry jste jeho pojetím ovlivněn? Nestýská se vám po něm?

Ovlivněn samozřejmě jsem. Patrice Chéreau byl filmový režisér, který postavu dokázal vystavět ve velkém detailu a přiměřeně divadelnímu jevišti, takže z toho přirozeně těžím. Myslel jsem si, že se mi bude stýskat, ale není tomu tak, na rozdíl od Její pastorkyně před deseti lety, kdy jsem s nostalgií vzpomínal na režii Roberta Carsona. Přístup režiséra Špinara k Janáčkově opeře byl naprosto jiný, ale promyšlený a profesionální, velmi mě zaujal.

Zpíval jste na řadě světových scén včetně Metropolitní opery v New Yorku nebo milánské La Scaly. Má pro vás Národní divadlo ještě přitažlivost?

Určitě. Národní divadlo má zcela zvláštní přitažlivost. A jsem moc rád, že se v něm mohu představit rolí v české opeře, kterou jsem zpíval na celém světě. Samozřejmě to má i takové malé, ale velmi milé okolnosti, jako že když skončí zkouška, můžu jít pěšky domů do bytu a nemusím balit kufry a bydlet po hotelích.

Vrátil jsem se do Národního divadla po deseti letech a našel v něm spoustu mladých pěvců, které zjevně jejich práce těší, nebrblají, že je nebaví zkoušet, a ochotně se přizpůsobují režisérovi. Během zkoušek se vytvořila úžasná atmosféra, těšili jsme se na každé setkání, což znamená, že v divadle se děje něco pozitivního, co jsem tu dříve necítil.

Starší generace pěvců mluví o tom, že pocit hrdosti a sounáležitosti s Národním divadlem se později vytratil…

Přesně tak. Když jsem do Národního nastoupil v roce 1986, tak jsem to ještě trochu pociťoval. Ale pak to kamsi zmizelo. Byl bych moc rád, kdyby se ta radost z tvorby a vztah k Národnímu divadlu vrátily.

Co vás čeká v blízké budoucnosti?

Opět to bude Janáčkova opera Z mrtvého domu. Chéreauovu inscenaci chceme příští sezónu uvést v Paříži, jak si to ostatně Chéreau moc přál, ale bohužel se toho už nedožil. A za dva roky mě čeká nová inscenace této opery v londýnské Covent Garden s polským režisérem Krzysztofem Warlikovským a jsem opravdu zvědavý jak na jeho režii, tak i na to, jak Londýn operu přijme. Mezitím bude nové nastudování Wagnerova Prstenu Nibelungova v Chicagu s dirigentem Sirem Andrewem Davisem a režisérem Davidem Pountneym, kde se těším, že si znovu zazpívám boha ohně Logeho.