RECENZE: Kopřivova syrová detektivka z Vysočan nepřináší katarzi

Kopřiva úskalí změny stylu zvládl, prostředí zaprášené zchátralé čtvrti dokázal vylíčit stejně věrohodně, jako předtím peklo tvořené krví a vnitřnostmi hříšníků. Blíží se v tom až Václavu Duškovi. A postupy policie nastudoval tak pečlivě, že by mu mohli mnozí ostřílení detektivkáři závidět. Dokonale ukazuje rutinu policejní práce v dobrém i ve zlém a marnost boje s běžnou kriminalitou, domácím násilím, které klidně může přesáhnout meze a skončit vraždou.

Kopřiva je dobrý vypravěč, který umí pracovat s obrazy i slovem, není mu cizí suchý humor, odstup a zkratka, takže čtenáře záhy vtáhne do příběhu. Úspornost projevu připomíná až Isaaka Babela v denících. I samotný případ je uvěřitelný a ani nevadí, že se v něm objevují oblíbené motivy pedofilie a obchodu s bílým masem i zkorumpovanost části policie. Možná by méně bylo více, ale ani takto nepůsobí Rychlopalba nerealisticky.

Kopřiva dokázal omezit i svou zálibu v hromadách mrtvol a krve, navzdory názvu se v Rychlopalbě nekosí zločinci automatem po desítkách. Občas je tam - alespoň na detektivku - té brutality moc, což je však dáno spíše příliš explicitním popisem násilí než množstvím rvaček.

Uvěřitelný je i hlavní hrdina. Trochu cynický, ale ještě ne úplně apatický, pořád se ještě snaží se zločinem bojovat, i když mnohdy je to marné. V daném stavu věcí se často nedá zabránit zločinu, i když mnozí tuší, že k němu dojde. A odhalení pachatelů nepřináší katarzi a očištění, protože stav společnosti se nemění. Zločin není něčím výjimečným, ale součástí života.

Rychlopalba je sice označovaná jako neo noir, ale v těch nejlepších momentech se blíží až realistickému románu o zločinu, majícímu daleko k umělému světu detektivních šarád. Má něco z Dashiella Hammetta a Ed McBaina i Vachka.

I druhá linie, osobní příběh hlavního hrdiny, je uvěřitelná a pátrání po tom, proč ho opustila manželka, je neméně napínavé jako hledání zmizelé dívky.

Ani Kopřiva se však nevyvaroval klišé, jako je zbytečný milostný příběh a závěrečná honička, která sice patří k filmu, ale u psaného textu nutná není. A hlavní hrdina by toho mohl chtít méně stihnout, byl by uvěřitelnější.

Přesto Kopřiva ukázal, že i současná česká detektivka má šanci se prosadit vedle angloamerické nebo současné skandinávské, přičemž ji nekopíruje, i když policista má něco z Lee Childova Jacka Reachera.