V lednu jste vydali nové album Restriction, které vyšlo necelý rok od poslední desky Axiom. Není to příliš brzy?

Měli jsme plodné období, mnoho času jsme trávili ve studiu. Nechci říct, že vzniklé písně jsou vedlejším produktem zkoušení, ale nešli jsme původně do studia s cílem nahrát další album.

Pracovali jsme primárně na filmu k albu Axiom. Protože jsme ale věděli, že v budoucnu nás další deska čeká, dělali jsme i s nápady na písně a za rok bylo hotovo. Myslím si, že když je člověk kreativní, není nic lepšího než tvořit. Nechceme naši společnou energii zastavovat.

Na jaká omezení odkazuje název Restriction?

Je to spíš hříčka. Ve skutečnosti album svým uměleckým zpracováním, vysokým tempem a charakterem písní odkazuje na fakt, že i ve společnosti, v níž panuje mnoho omezení, můžete být volní. Šlo nám naopak o uměleckou svobodu a ignorování překážek.

Ještě před vydáním alba jste vydali tři singly najednou. Proč?

Byli jsme se všemi těmi písněmi spokojení. Přišlo nám škoda poutat pozornost jen k jednomu singlu. V době, kdy je možné využít digitální formát a internet, není důvod to takto neudělat. Z pohledu fanoušků mi to přijde jako dobrý nápad. Místo toho, abychom jim vybrali jeden singl, o kterém bychom předpokládali, že o něj nejvíc stojí, nechali jsme je, ať si poslechnou tři najednou. Baví mě, že to dnes můžete klidně udělat.

Jak jste spokojen s ohlasy na nové album?

Moc nečtu recenze, myslím, že není zdravé se do toho příliš nořit. Umělci totiž náleží kreativní část procesu, jeho instinkt mu říká, že má něco stvořit. Když to začne příliš analyzovat a řešit, proč a jak něco vytvořil, nedává to smysl. Jako indikátor toho, že to dělám správně, beru, když se na koncertech objeví lidé.

Archive mají v současné době čtyři zpěváky, z nichž každému náleží část repertoáru. Hudební časopis Q tvrdí, že to nevyhnutelně vede k nekonzistenci. Co vy na to?

Co naděláte, je to názor. My to tak prostě máme. Znamená to, že můžeme využít představivost a um čtyř dalších lidí. Nezníme pak sice třeba jako Kings of Leon nebo Radiohead, protože celým albem nejde stejný vokál. Přijde nám to zase pestřejší. Možná je těžší nás zaškatulkovat, ale to nás netrápí. Řekl bych, že konzistence kapely se projevuje spíš v harmoniích a melodiích. Naše vokály písním dodávají rozdílné barvy.

Vaše kapela funguje dvacet let, vy sám jste s ní strávil polovinu toho času. Jak jste tu dobu prožil?

Rok po mně přišel Pollard Berrier a začali jsme pracovat na albu Lights. Mám pocit, že jsme se tenkrát uvolnili. Stalo se z nás takové kolektivní vědomí spíš než kapela jednoho muže. Začala nás charakterizovat pestrost. Kapela na cestách někdy žije v příliš těsné blízkosti, ale nás to spolu stále baví a respektujeme se. To mě těší.

Brzy vystoupíte v Praze. Co charakterizuje vaše koncerty?

Na koncertech se snažíme většinu zvuků, které jsou na desce tvořeny počítačem, vytvořit pomocí perkusí, bicích a podobně. Je to docela výzva, ale kdyby to bylo jednoduché, byla by to nuda.