Fotografka Markéta Luskačová: Zajímá mě, čím jsou si lidé podobní

To ani ne. Sociologie spíše iniciovala můj zájem o lidi. V úplných začátcích jsem si totiž myslela, že dělám sociologickou fotografii. Potom se mi dostal do ruky americký časopis Sociologické fotografie a já si uvědomila, že to je úplně jinde. Jejich sociologická fotografie je doslovnější než mé práce. A upřímně řečeno, sociologové o mé fotografie nikdy neprojevili zájem. Větší zájem o ně mají lidé ze sféry výtvarného umění nebo literatury.

I když já sama se za umělce nevydávám. Nikdy si neříkám umělecký fotograf, ta apriorní presumpce kvality mi zkrátka nesedí. Vždyť malíř se také nepředstavuje jako umělecký malíř. Stejně tak se prudce bráním kategorizaci dokumentární fotografie. Jsem prostě fotografka.

Ani jedno, ani druhé. Za nejlepší konstelaci pro svou práci považuji situaci, když mě lidé vidí a také vidí, že je fotografuji. Ale znají mě tak dobře, že už to mé fotografování skoro nevnímají.

Na lidech mě vždycky především zajímalo, čím jsou si podobní, a ne čím se odlišují. A tu pomyslnou železnou oponu jsem si nikdy nepřipouštěla. Londýn a Londýňany jsem měla od samého začátku moc ráda a myslím si, že to bylo vzájemné.

Victoria & Albert muzeum ten rok otevřelo galerii fotografie. První jejich výstava byla tvořena díly z jejich vlastní fotografické sbírky. Práce vybíraly různé osobnosti londýnské kulturní scény a kdosi vybral také mou fotografii a hezky o ní napsal.

Kurátor Mark Haworth-Booth měl mé snímky rád, muzeum je vlastnilo ve sbírce už od roku 1980. A tak se rozhodl, že jejich druhá výstava bude z mých fotografií. Šel tehdy za ředitelem Victoria & Albert muzea a řekl, že by rád vystavil mé fotografie, které ale nejsou slavné. Ředitel Sir Roy Strong mu tehdy řekl: „My jsme slavné muzeum a nemusíme vystavovat jen slavné fotografie.“ A pak sám napsal do mého katalogu malou předmluvu. Ale osobně jsme se poznali až na mé vernisáži.

O samotnou fotogeničnost mi nikdy nešlo. To je málo. V Londýně bývá často zamračeno, takže vzniká pěkné měkké světlo a to je pro fotografa dar shůry. Ale spíš než město samo mě vždy zajímali lidé v něm. Ve východním Londýně jsou lidé víc sami sebou, a to je pro fotografa velký dar. To se to pak o lidské existenci vypovídá. Fotografuje se snadněji, než když místo tváře lidé nabízejí jen masku.

Výstava v pražské Leica Gallery je sestavena jen z mých černobílých fotografií, které jsem dělala fotoaparátem Leica. Barvu používám zřídka. Nepředstavuje ale pro mě žádný etický problém ve smyslu modernost versus staromilství či konzervativismus nebo puritánství. Ten problém je totiž estetický. Udělat dobrou barevnou fotografii je kumšt.

Hlavně bych ráda dotáhla do konce práce a témata, která mám rozdělaná. Ale nevím, jestli to všechno stihnu, vždyť výstava v pražské Leica Gallery je k mým sedmdesátinám.