Věstonická venuše, Mona Lisa evropského pravěku, nejstarší ukázka použití keramiky pro zpodobnění lidského aktu na světě.

Nejvíce času tráví v depozitáři Moravského zemského muzea, jen výjimečně bývá vystavena a většina ji zná z kopií a fotografií. Vzácná příležitost setkání s originálem nastala právě nyní. V Praze v Národním muzeu bude k vidění do 27. srpna. Pak ji mohou spatřit od 5. září po dobu pětadvaceti dní zájemci v Moravském zemském muzeu v Brně.

Hlava venuše je stylizovaná. Oči charakterizují pouhé dvě hlubší rýhy. Nejrealističtěji jsou vymodelovaná prsa. Strava lovců mamutů vyžadovala většinou houževnaté žvýkání, takže děti byly dlouhou dobu odkázány na kojení. Proto se cenily matky, které životadárného mléka mohly poskytnout co nejvíce a co nejdéle.

Nohy jedenáct a půl centimetru vysoké sošky už jsou zase jen stylizovány, ale zvýrazněn je pupík, břicho a boky. Zezadu je zadek modelovaný tak, že by to dojalo i barokního malíře Petra Paula Rubense nebo fotografa Jana Saudka, který kypré tvary záměrně vyhledává.

Venuše byla nalezena 13. července 1925 v táboře lovců mamutů na jižní Moravě u obce Dolní Věstonice. Výzkumy vedl geolog a archeolog Karel Absolon, který ale také cestoval, takže v době nálezu nebyl přítomen. Absolona zastupoval technický vedoucí výzkumů Emanuel Dania. Soška byla už v pravěku rozlomena a hozena do hlavního ohniště kmene, zřejmě i s dalšími malými keramickými figurkami zvířat. Ve zbytcích popela se našly kousek od sebe její dva kusy, které byly sestaveny znovu dohromady a slepeny. Proto dnes přes pravý bok ženy a její pravou nohu vede výrazná dělící rýha.

Smysl ženského aktu je nejasný. Mohla sloužit jako šamanský talisman či amulet, který pak pozbyl moci a byl vhozen do ohniště. Mohla být obětním darem. Mohla být symbolem Velké matky, jejíž kult ale známe až ze starověku. Náboženské představy lidí před třiceti tisíci roky, kdy venuše vznikla, neznáme. Vše, co o nich bylo napsáno, jsou jen domněnky. Kromě tohoto aktu se z tábořiště pravěkých lovců u Dolního Dvořiště dochoval ještě jeden světový unikát, pěticentimetrový obličej vyřezaný z mamutoviny, jenž je považován za nejstarší portrét v dějinách lidstva.

V padesátých letech namaloval Zdeněk Burian obraz, na němž zobrazil zrod Věstonické venuše z rukou pravěkého lovce. Spisovatel Eduard Štorch v knize Lovci mamutů vymyslel i jméno tvůrce Njana, který hlínu smíchal s moučkou z mamutích kostí a z hmoty vymodeloval ženu.

Loni se nejcennější moravský poklad stal senzací úspěšné výstavy Umění doby ledové, která byla v Britském muzea v Londýně. Angličané připravili k výstavě speciální video, které začínalo pohledem na tuto plastiku. V sousedství jiných pravěkých uměleckých děl tam Věstonická venuše přesvědčivě obhájila svoje místo Mony Lisy evropského pravěku.