V období 1942–1943 zahynulo v Letech podle oficiálních údajů 326 romských mužů, žen a dětí, dalších 540 jich bylo posláno do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V sobotu bude kromě pietního aktu u památníku v Letech uvedena v pražském divadle Ponec hudební modlitba Lety – 1942, kterou vytvořila režisérka Dana Račková s romským skladatelem a hudebníkem Jiřím Kormanem.

Proč jste se začala zabývat romskou tematikou?

Nejsem Romka, pocházím ze Slovenska a v Praze jsem na DAMU vystudovala katedru alternativního a loutkového divadla, kde Jiří Korman vedl seminář interpretace romské písňové poezie. Tam jsem – protože jsem i zpěvačka – začala zpívat romské písně a seznamovat se s romskou hudbou. Před dvěma lety mi Jiří nabídl spolupráci v divadelní sekci jím založeného Evropského centra romské hudby v Praze. Od té doby spolu intenzivně spolupracujeme a myslím, že naše umělecké prostředky a cítění mají k sobě velmi blízko.

Co je smyslem práce Evropského centra romské hudby?

Především popularizace romské hudby a kultury směrem k široké veřejnosti. Mně osobně rozšířila romská hudba umělecké spektrum, z něhož těžím i pro další, neromské projekty. Centrum produkuje různé projekty, z posledních je to hrabalovská Cikánská rapsodie, uvedená v březnu na Nové scéně Národního divadla, a Lety – 1942 v květnu v Ponci.

Proč právě Lety – 1942?

S tím tématem přišel Jiří Korman, který se romským holocaustem začal více zabývat. V té době ho oslovil jeho kamarád, dnes již bohužel zemřelý romský výtvarník Pavel Kroka, aby vytvořil hudbu k jeho třinácti obrazům, z nichž jeden se týkal právě Letů. Dalším podnětem byla kniha Tíživé mlčení, v níž Paul Polansky shromáždil fakta a výpovědi těch, kteří internaci v Letech přežili. Já jsem v té době uvažovala o komorní inscenaci s jedním hercem a romskou hudbou, nakonec z toho vznikly Lety – 1942, kde sice hraje jen herečka Barbora Kubátová, ale spolu s ní tam účinkuje i osm dalších sboristů a čtyři romští hudebníci.

Lety – 1942 jste jako „hudební modlitbu“ věnovali rozloučení s romskými oběťmi, které v Letech nebo v Osvětimi zahynuly…

Netvořili jsme dokumentární divadlo o tom, co se v Letech dělo. Šlo mi o pocitový obraz té situace, chtěla jsem vyzdvihnout hodnotu konkrétního člověka a jeho smrti. Vedl nás i pocit, že romský holocaust nebyl dodnes očištěn, alespoň ne po romském způsobu.

O romském holocaustu se u nás pořád neví dost, je to téma citlivé a neprobádané…

Já jsem o něm sama mnoho nevěděla a Lety jsem předtím vůbec neznala. A když jsem se o nich začala dozvídat, setkala jsem se s mnoha dezinterpretacemi. Když jsme Lety – 1942 například nabízeli českým divadlům, tak jim titul vůbec nic neříkal. Přitom si nemyslím, že je tak složité se v okolnostech kolem Letů zorientovat. Ale je kolem toho mnoho citlivého, už proto, že jde o český holocaust na Romech, který vyhladil takřka 90 % populace, že v Letech pravděpodobně zahynulo mnohem víc obětí, než je oficiálně uváděno, protože v seznamech byl velký chaos ve jménech a osobách, že tehdejší český velitel tábora podcenil tyfovou epidemii, že životní podmínky v Letech byly jedny z nejhorších, že množství vězňů mnohonásobně překračovalo kapacitu tábora a řada dalších věcí, o nichž se stále nemluví.

Lety – 1942 měly premiéru v květnu, teď budou uvedeny potřetí. Jaké máte ohlasy?

Velmi pozitivní. Lidé při premiéře plakali, modlili se, uprostřed představení vstávali, protože měli pocit, že při romské hudbě nemohou zůstat sedět. Jedna divačka mi říkala, že navštívila už řadu akcí týkajících se romského holocaustu, ale poprvé zažila právě ten pocit vnitřního očištění, o který nám šlo. V hudební modlitbě využíváme hlínu vzatou z hrobů v Letech, které se lidi dotýkají, předávají jí své teplo a emoce a tím ji očišťují. Až skončíme, vrátíme ji zpět, odkud jsme ji vzali. Tak jako když člověk hodí hrst hlíny na rakev svého nejbližšího člověka.