A v tom právě tkví Fritschova zásadní potíž. Chce být výtvarně všude a vlastně není nikde. Kdyby měl návštěvník expozice říci, čemu se malíř věnuje, nevěděl by. Neinformovaný člověk by si dokonce mohl myslet, že v galerii vystavuje více autorů.

Kvalita jednotlivých děl velmi kolísá. V tak rozmanitém výtvarném rozptylu je zkrátka velice obtížné udržet laťku na odpovídající úrovni.

Když si například vezmeme Fritschovy portréty... některé vykazují slušnou výtvarnou práci i dobrou kompozici (Děda Lorenz, Alenka), jiné působí dojmem určité nedotaženosti.

Ženský portrét Linduška výše uvedeným nedostatkem trpí nejvíce. Kladení barev a vytváření plasticity tváře budí dojem, že dáma je nakažena leprou.

Jaroslav Fritsch pojal své zátiší opravdu realisticky (Mastné zátiší, 2004).

Jaroslav Fritsch pojal své zátiší opravdu realisticky (Mastné zátiší, 2004).

FOTO: Jan Šída, PRÁVO

Zátiší nazvané výstižně Mastné zátiší s řeznickými nástroji a flákotou masa patří naopak k tomu lepšímu, co expozice ukazuje. Fritsch zvládl slušně jak barvu, tak kompozici. I plasticita krvavého masa je velmi působivá.

Určitě by měl malíř zmenšit svou signaturu na obraze (což platí ve více případech), protože působí rušivě a vypadá jako tagy pouličních writerů na zdech. Možná je to stylové, ale ne v případě klasického zátiší.

Najít správnou cestu

Nejméně vyrovnaně působí malířova abstraktní tvorba. V nefigurativních fantaskních obrazcích se často ideově ztrácí a působí velmi bezradně. A nezachrání to ani nesmírně výrazná barva.

Nad tvorbou Jaroslava Fritsche však není třeba lámat hůl. V některých momentech ukazuje, že talent má. Jde spíš o to, najít si tu správnou cestu a houževnatě po ní jít stůj co stůj. Malíři, na rozdíl od fotbalistů, totiž zrají poněkud déle a Fritsch je ještě mladý (ročník 1979), takže má na všechno dostatek času.

Celkové hodnocení 55 %