Jazz Half Sextet, Horký dech, spolupráce s Luďkem Hulanem, Hot tetami, JOČR, ale také s Michalem Pavlíčkem, Alanem Vitoušem nebo Aki Takase dokumentují její sedmdesátá a osmdesátá léta na prvním cédéčku.

Druhé je věnováno tvorbě po roce 1990, a to až do současnosti. Bonusová nahrávka je pak z chystaného nového alba Smrt standardismu. Je to poslouchání různorodé. Občas jazzově standardní, také bluesové, latino nebo rapové, ale vždy propojené volným přístupem zpěvačky.

Základy u pana Kulínského

V mládí toužila být novinářkou. Na první pohled z toho sešlo, nicméně pravda je trochu jiná. „Novinařím si pořád, i když hlavně do šuplíku. Psávala jsem pro týdeník Rozhlas fejetony, psala jsem i pro jeden deník, a vždy to trvalo dost dlouho. Jednu dobu jsem dokonce měla hudební stránku v časopisu Playboy. Nakonec to dospělo k tomu, že jsem vydala tři knížky – Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí a nyní vycházejí Básně z jazzové dásně. Jsou v nich mé texty, kterým říkám zvuko-malebno-rytmickoptákovská poezie. Mám ráda češtinu, slovní hříčky a rytmus jazyka,“ vysvětluje.

Tvrdí, že nikdy neměla chuť psát vlastní životopis. Spíše se přiklání k variantě popsat život způsobem, kterým činí. Ve svých knihách také používá citáty jiných osobností a vše, co ji zajímá a inspiruje.

„Ono se to přenáší i na pódium. Při koncertech s lidmi čile komunikuju. Jsem zpěvačka, ale na pódiu se ze mě stává i herečka, která rytmizuje své texty a kolegové se rádi rytmicky připojují.“

V knize Básně z jazzové dásně hezky vzpomíná na dirigenta Bohumila Kulínského staršího. Když jí bylo šest, stala se členkou jeho sboru a dodnes tvrdí, že se tam naučila základům zpívání. „Naučila jsem se dobře dýchat, intonovat, zpívat druhé i třetí hlasy a také umět číst z not. Byl to dobrý základ do hudebního života. Zkušebnu jsme měli v Chelčického ulici 3 v Praze na Žižkově, vodila mě tam babička. Když dnes procházím kolem té budovy, vždycky si na tu dobu nostalgicky vzpomenu,“ vypráví Koubková.

FOTO: PRÁVO – Petr Hloušek

Desatero

„Vyrůstala jsem bez otce a máti na mě neměla moc čas,“ pokračuje. „Nejvíce na mě dohlížela babička. Vliv na můj život měl i katechismus, který jsem jako školačka navštěvovala. Každou neděli jsem s babičkou chodila do kostela na přijímání a ke zpovědi. Není tedy asi divu, že jedním ze základů mého života bylo desatero božích přikázání. Člověku, který vyrůstá, se snadno vryje do hlavy. Hodně dlouho jsem pak věřila na Ježíšky, Mikuláše a Pána Boha. Věřila jsem, že když člověk udělá rošťárnu a máma nebo babička o tom nevědí, tak ten nahoře to vidí. Byla to pro mě taková věčná kontrola, a když k tomu připočtu základy slušného chování, dovedlo mě to později v životě ke spoustě dobrých věcí. Například i k tomu, že jsem schopná vést kapelu, najít si do ní muzikanty, připravit repertoár a umět se jako zpěvačka takříkajíc prodat.“

Přiznává ale, že jí víra nevydržela dodnes. „Babička už dávno zemřela a já už nejsem vírou a náboženstvím tolik zasažená. V křestním listě jsem sice katolička, ale víru nevyznávám. Vím však, co je dobré a co špatné nebo jak se člověk má v určitých situacích chovat. Jak se k čemu postavím, záleží vždycky jenom na mně. Věřím v dobro, věřím v dobré lidi a naučila jsem se mít ráda sama sebe. Pokud to totiž neumíte, těžko můžete mít rádi někoho jiného,“ soudí.

Ideálních je pět let

Na hudební scéně spolupracovala se spoustou hudebníků. Pokaždé byla ráda, když se v jejich vlastnostech spojilo dobré muzikantství a člověčenství.

„V hudební spolupráci je to jako v manželství. Jste spolu velmi často, společně cestujete, snažíte se být co nejlepší a musíte spolu vycházet. Důležité je, když je na kapele vidět, že když hraje, je spolu ráda. A na publikum se ta radost přenáší,“ vysvětluje. „Myslím si, že když se lidé v kapele nemají rádi, byť jsou skvělí hráči, nemohou spolu dělat. Připouštím ale, že jsem zažila i opačné situace. Kdysi jsem měla jednoho výborného kontrabasistu. Chodil však pozdě a jednoho dne zaspal a nepřišel vůbec. Nebylo možné, abychom dál spolupracovali.“

Na základě vlastních zkušeností míní, že ideální je být s jednou kapelní sestavou pět let. Potom je čas muzikanty vyměnit a tím se obmění i repertoár. Výjimka nicméně potvrzuje pravidlo. S pianistou Ondřejem Kabrnou hraje už deset let a věří, že spolu vydrží až do smrti.

Jazzovou hudbu považuje za základ své tvorby. I když to žánrové označení nemá moc ráda. „Jakmile jsem spojována s jazzem, mám pocit, že mě okolí z hudebního světa tak trochu vykořeňuje. Jazz je menšinový žánr a podle toho se k němu přistupuje. Takže, a je to pravda, nejsem jenom jazzová. Jsem prostě Koubková, která si s hudbou dělá, co chce, a není to vždycky jen jazz. S mým novým projektem nazvaným Smrt standardismu jsme nahráli album. Ten název je velmi charakteristický. Pokud všechno dobře dopadne, naše deska vyjde na podzim,“ uzavírá zpěvačka.