Máte široký záběr uměleckých aktivit. Nebojíte se, že váš talent rozbředne?

Neřekla bych, že aktivit je moc. Hraju a zkouším v divadle, točím a dělám muziku. Poprvé v životě jsem moderovala předávání hudebních cen a to je zhruba vše. Nemyslím si, že ty aktivity jdou proti sobě.

Ještě jste režírovala. Chtěla byste se režii věnovat více?

Byla to režie předvolebního spotu pro iniciativu Rekonstrukce státu a dostala jsem se k ní spíše náhodou. Nebyl zrovna nikdo, kdo by úlohu režiséra vzal na sebe, takže zbyla na mě. Bavilo mě to, spot měl jasný účel a snad se i povedl. Dál mě ale čekají jiné radosti, na režii nemyslím.

Vaše ambice jsou striktně herecké?

Slovo ambice mi vždycky dělalo potíž. Vlastně nikdy nevím, co si pod tím představit. Mám především štěstí. Kolem mě je spousta skvělých herců, kteří nemají práci. A naopak tolik neherců jejich práci dostává, že mi to často přivodí rozčilení a smutek. Momentálně mi už několik týdnů hýbá žaludkem ignorantství a arogance pantátů, kteří rozhodli o neexistenci Činoherního Studia v Ústí nad Labem.

Aktuálně hrajete v novém sitkomu Marta a Věra. Jak jste se k tomu dostala?

Produkční skupina Logline oslovila Petra Kolečka, aby napsal scénář, a pak oslovili mě. Hned jsem kývla, jsme totiž s Petrem spolužáci z DAMU. Mám hrozně ráda, jak píše. Rozumím mu a myslím, že i on mně.

Je práce herce v sitkomu jiná než v divadelním představení?

To určitě ano. Ale záleží také na velikosti divadla. V A studiu Rubín v Praze se hraje jinak než v Divadle na Vinohradech. Na druhou stranu myslím, že ať už hrajete nebo točíte cokoli, vždycky je nejdůležitější, aby to, co se vaší postavě děje, bylo možné a opravdické.

U sitkomů je vše těžší, protože by měly být vtipné. Když moc tlačíte na vyznění vtipů, může se lehce stát, že se z vás stane kreslená karikatura něčeho, co původně byla postava.

Co když si vás režiséři zaškatulkují pouze jako komediální seriálovou herečku?

To není téma pro mě. Nijak zaškatulkovaná se necítím. Jeden večer třeba divočím v Rubínu s Pavlou Beretovou ve hře Svrbí a druhý pak ve Viole přednáším s Josefem Somrem a Davidem Novotným pásmo Prévértových básní. Do toho připravuji s Honzou Muchowem desku.

V jaké fázi s ní jste?

Rádi bychom, aby vyšla v září. Takže se jí chci příštích pár měsíců intenzívně věnovat. Texty píšu zatím sama, některé mám od Tomáše Belka a od Petra Kolečka. Část písní jsem složila já, jiné vznikly ve spolupráci s hudebníky Davidem Hlaváčem a Filipem Kaňkovským. Často se mi stává, že při realizaci určitého projektu potkám nějakého muzikanta a něco z toho vznikne. Teď ale budu muset metodu práce změnit a obklopit se stálými muzikanty.

Až deska vyjde, co bude následovat?

Pro mě je důležitý především kontakt s lidmi, baví mě hrát a zpívat naživo. Pokud to bude bavit i fanoušky, budu spokojená.

Budete se podílet i na nějakém videoklipu?

No jasně, to snad ani jinak nejde. Klip k Pasu a k Sami jsem také dělala. Krávu režírovala Tereza Kopáčová.

Je téma v písni Kráva váš autentický zážitek?

Je, jinak bych text nemohla napsat. Samozřejmě je to celé nafouknuté, ale kdyby Kráva nevyšla z pravdivé podstaty, tak by to možná nevidělo tolik lidí, protože by se s tím neztotožnili. Nesbírám cizí příběhy a nedělám z nich svá díla. Nejsem vykradačem cizích duší. Ale mám hodně textů, o kterých vím, že je zpívat nebudu, protože se moc odkrývám.

To za vás často dělá bulvár. Vadí vám?

Bulvár se o mě začal zajímat až při mém účinkování v soutěži StarDance. Organizátory jsem prosila, abych nemusela dělat rozhovory do bulvárních médií, což Česká televize respektovala. Ale stejně člověk musí v rámci soutěže podstoupit nějaké rozhovory, postát před blesky fotografů. To k tomu patří a s tím jsem do toho šla. Naštěstí na mě není bulvár zatím zlý a není to zatím nic hrozného.

Máte nějaký nesplněný sen?

Mám spoustu snů, ale ty jsou jenom mé. Když bych je prozradila, rozplynuly by se.