Anna K: Koncerty jsou pro mě ta největší léčivá energie

Hanka Petřinová, šéfová mé agentury, s níž spolupracuju řadu let, mi už dávno říkala, abych připravila koncerty na sezení, že ne každý, kdo by na mě rád přišel, půjde do klubu do kotle stát, nebo skákat pod pódium na fesťák. Moc se mi do toho nechtělo. S unplugged koncerty se totiž před časem roztrhl pytel a snad všechny český kapely hrály akusticky. Také jsem měla mylný dojem, že od sedících diváků nemůžu získat tolik energie, kterou mi dávají ti, co tančí a skáčou.

Žiju v posledních letech energeticky nesmírně náročné období a koncerty jsou pro mě jako živá voda. Vím jistě, že bez tohoto příjmu energie by už bylo po mně. Nemám teď ani na mysli své onemocnění, ale vše, co se děje od té doby. Bez minuty přestávky mě opouštějí moji nejbližší a já u toho vždy intenzivně asistuji až do posledních chvil. Je to nekončící mazec a peklo, ale nemám nárok se nějak skládat, protože mě prostě moji milovaní potřebují a já jsem tady pro ně.

Pořád tvrdím, že sebelítost může i zabíjet, a tak se prostě nemám šanci litovat. Je skvělé, že mám tak krásnou práci, která je nad všechny psychoterapie a vitamínové bomby. Je sice drsné, že to takhle říkám, ale někdo má stejné trápení a nemá kde brát. Jsem nesmírně vděčná svým fanouškům, že mě tak nezištně motivují k životu.

Ukázalo se, že písničky v nových aranžích jsou velmi povedené, a nás to s kluky z kapely na zkouškách strašně bavilo. Byla jsem ale zvědavá a možná i lehce nervózní, co na to publikum, které je na mě zvyklé chodit už dvacet let na stojáka. Už na prvních koncertech mně bylo jasné, podle jejich reakcí, že to byl skvělý nápad a že turné bude bomba. A byla! Hned na prvním koncertě už pár písní před koncem stálo celé divadlo a já měla pocit štěstí. Dojetím jsem sotva odzpívala přídavky. Byla to krása a kotel snad větší než na našich normálních koncertech. Moc mi to pomohlo. Vzala jsem si tu energii, kterou jsem za ten rok vyčerpala, a během prvního koncertu jsem věděla, že budu mít sílu pokračovat. Byl to doslova lék na úzkost, která mě v té době obklopovala.

Nejsem nijak zvlášť duchovně založená, ale tohle je věc, která se mi fyzicky děje. Je jedno, jestli je to koncert v klubu pro pět set lidí, nebo na festivalu pro deset tisíc. Neuvěřitelně mě to nabije. Mám to ověřené i z doby, kdy jsem doslova sotva lezla a neměla sílu třeba ani vystoupit z dodávky, kterou jsme přijeli na koncert.

Koncertovala. A byla to pro mě ta nejlepší terapie. Vzpomínám si na vystoupení v Žamberku, kam jsem sice dojela, ale protože jsem ten den ráno byla na ozařování, únava mě dohnala a já na chvíli zapochybovala, jestli to dám. Dala jsem to a během koncertu si připadala jako v ozdravovně. Těch deset tisíc lidí vydalo ve stejný okamžik na jednom místě tolik pozitivní energie, že jsem po skončení koncertu mohla skály lámat. Moc bych to přála zažít všem, kteří zápasí s nějakou blbou nemocí. Jsem za to nesmírně vděčná a cítím i velkou pokoru.

Téměř nikdy, jen pokud jsem třeba totálně ztratila hlas kvůli nějaké banální viróze. Jinak jsem prostě jezdila hrát s tím, že mi to pomůže uzdravit se. A tak se i stalo.

Původně jsem neměla v plánu nic točit, ale když jsem viděla reakce a atmosféru na koncertech, rozhodla jsem se některé natočit, abych měla památku. Na dva pražské do Hybernie jsem si pozvala úžasné muzikanty Garyho Stringera a Jacka Bessanta, což jsou moji idolové z anglické kapely Reef, kterou jsem milovala téměř před dvaceti lety a mimochodem stále miluju.

Seznámili jsme se, když hráli na festivalu Jamrock, a tam jsme to vymysleli. Já byla na jejich koncertě v první řadě a Gary se další rok přišel na oplátku podívat zase na náš koncert. Bylo vtipné, jak se mi lehce třásly nohy, když jsem přímo pod pódiem uviděla stát a poslouchat celý koncert svého největšího idola. Gary s Jackem a teď už i s bubeníkem z kapely Reef mají akustickou partu StringerBessant a mně se líbí moc i tahle jejich akustická hudba. Tak jsem je pozvala, aby si se mnou zahráli v Hybernii.

Byli úžasní, měli velký úspěch a moc se jim u nás pobyt líbil. Strávili jsme spolu týden a spřátelili se tak, že se mi po nich stýská. Natočila jsem s nimi dokonce jednu úplně novou píseň, kterou také brzy představím.

Naše společné hraní v Hybernii je na mém právě vycházejícím DVD a CD jako bonus. Je dobře, že jsem nakonec koncerty natočila, protože mám opravdu krásnou památku, a pro mé fanoušky to bude také určitě milá záležitost.

Protože byl o naše akustické koncerty obrovský zájem a všechny nás to moc bavilo, rozhodla jsem se vydat na místa, kde jsme ještě nebyli, a k tomu jsem si ještě jednou chtěla připomenout atmosféru v Hybernii. Takže si tam zahrajeme 23. dubna ještě jeden koncert a zároveň se tam chystám pokřtít album Anna K Poprvé akusticky.

S kapelou ano. Vystupovala jsem samozřejmě před lety v divadle Semafor, kde jsem začínala. Byla jsem ale součástí představení a v roli, zatímco při svých koncertech bývám na pódiu sama za sebe. To je velký rozdíl.

Zatím na to nemám čas. Věnovala jsem se přípravě koncertů, vystupování, a jak už jsem se zmínila, všem svým nejbližším, kteří se ocitli na konci své cesty. Teď momentálně vyrážím na turné a mezi tím každou volnou chvíli trávím v nemocnici u svého tatínka, který je další v řadě velmi vážně nemocných v mé blízkosti. Je to má nejmilovanější bytost, takže ta bezmoc, kterou jsem už tolikrát zažila, je pro mě tentokrát opravdu hodně emočně náročná. Nemám bohužel energii na to, připravovat teď nové písničky.

Akustické koncerty mě nadchly, ale těch rockových se nehodlám vzdát. O prázdninách, během festivalové sezóny, máme v plánu to lehce střídat. Co bude dál, se uvidí