Vystoupíte opět i v Praze, kde jste hrál s Jethro Tull několikrát. Utkvěl vám nějaký zážitek odtud v paměti?

Mé vzpomínky se táhnou mnoho let zpět. Pamatuji si Prahu s prázdnými ulicemi. Nikde nebyly reklamy na kokakolu ani marlboro, skoro žádné obchody. Za pár let se to ale změnilo. Země se stala přístupnější a populární destinací pro turisty z mnoha států. Britové třeba dodnes milují krátké výlety do Prahy.

Ovlivnila ta společenská změna atmosféru na vašich českých koncertech?

Když se bavíme o koncertech u vás, v Maďarsku, Polsku nebo kdekoli jinde po Rusko, nevnímal jsem takový rozdíl. Mladí lidé se se západní hudbou seznámili z ohraných pásků. Jakmile už byli v sále, moc se nálada nelišila od té ve zbytku světa.

Jak už jsem říkal, rozdíl byl v ulicích. Obzvlášť když se komunistický režim měnil na demokracii. Kromě všeho dobrého museli lidé akceptovat i horší stránku věci, například přílišnou komerci. Přišlo mi třeba smutné, že první barevné velké reklamy u vás byly na cigarety. Lidé v postkomunistických zemích jistě kouřili, ale vadí mi tahle adorace, podsouvání mladým lidem, že ta nebezpečná droga je v pohodě.

Do toho můžete zahrnout i západní kulturu a její rockovou hudbu. Vidět západní kapely je fajn, ale v době, kdy země poznává svobodu, bych doufal, že se tam rozvine svébytná kultura a umění. Proto jsem rád, že hodně lidí říká, že jsme je inspirovali k tomu, aby uchopili hudbu po svém. To je podle mě nejlepší odkaz, který můžete zanechat.

Na co ze svého hudebního odkazu jste ještě pyšný?

Že jsem do světa rockové hudby dokázal vnést nepravděpodobný nástroj, totiž flétnu. Jistě nejsem jediný, kdo na ni hraje, ale myslím, že jsem rozhodně nejúspěšnější. Je to můj příspěvek. Odlišuji se tím od kytaristů a zpěváků, flétna obvykle nebývá dominantním nástrojem v rockové hudbě.

Změnil se nějak po mnoha letech na scéně váš vztah k muzice?

Největší změna je, že každý den svou flétnu vyčistím. To se dřív nestávalo. Dohrál jsem, vrátil ji do obalu a vzpomněl si na ni až za dva dny. Dnes jsem velmi pečlivý, začal jsem si toho nástroje vážit. Uvědomil jsem si, za co mu vděčím. A je toho dost.

Tvorba Jethro Tull je dlouhodobě inspirována britskou lidovou hudbou. Co na ní je tak fascinujícího, že se vklínila do vaší tvorby?

Jako teenager jsem byl inspirován hlavně americkým blues a jazzem. Devadesát procent toho, co jsem poslouchal, byla americká černošská hudba. A vždycky mě víc bavila ta akustická, vlastně americký folk.

Když jsem kolem dvaceti let zakládal vlastní kapelu, ustupovaly tyhle vlivy do pozadí. V té době se mi rozšířil obzor a kromě lidové hudby z rodného Skotska, Irska a Anglie mě začala bavit lidová hudba nejrůznějších zemí. Baví mě její rozmanitost a svébytnost.

Ale nedá se říct, že by šlo jen o britskou hudbu. Stejně tak mě ovlivnila třeba indická, ruská nebo finská tvorba. Myslím, že dneska se tomu, co mě nejvíc baví, říká world music.

Jsou i země, jejichž hudbu nesnáším. Ale neřeknu vám, které to jsou, nechci nikoho urazit. Nicméně hudební stereotypy některých zemí mě přivádějí k šílenství. Takové země jsou minimálně dvě.

V roce 2017 by měli Jethro Tull oslavit padesát let existence. Nyní ale s repertoárem kapely vystupujete pod svým vlastním jménem. Budete výročí slavit jako Jethro Tull?

Jethro Tull se jednoduše nemohou dát dohromady. Nezapomeňte, že jde za ta léta o dvacet osm lidí. Část už je dávno mrtvá a druhá se nevěnuje hudbě. A po pravdě řečeno už bych ani nijak zvlášť netoužil po spolupráci s těmi, kteří ještě hrají, stejně jako by oni asi nechtěli hrát se mnou. Je to za námi. Radši hraju pod svým jménem. Nyní mám sice v kapele lidi z Jethro Tull, ale hrajeme jinou hudbu. Na koncertech vždy zazní i písničky, které jsem složil už po éře Jethro Tull. O těch oslavách ale zatím nepřemýšlím.