Jak byste popsal svůj přístup k hudbě?

Mé písně jsou směsí jazzu a popu. Jazz jsem studoval a zároveň jsem měl vždy slabost pro populární hudbu, takže to zkouším kombinovat. Rád osvěžuji staré jazzové písně, dávám jim nový šmrnc.

Jak to je s vaším prvním albem? Některé zdroje uvádějí, že jste ho vydal v roce 2009 a jmenovalo se Guaranteed. Na svých webových stránkách ale jako svůj debut prezentujete letošní novinku Stepping Out…

Guaranteed byla má první nahrávka vůbec. Pořídil jsem ji s přáteli za peníze ušetřené za práci nájemného hudebníka v Londýně.

Loni v prosinci jsem podepsal nahrávací smlouvu s pařížskou společností Naive Records a v půlce letošního roku jsem vydal Stepping Out. Je to má první nahrávka u opravdové nahrávací společnosti. Ale i když Guaranteed zní trochu jinak, pořád jsem na ni pyšný. Pomohla mi zviditelnit se.

Guaranteed jste nahrával s přáteli, kteří jsou shodou okolností uznávanými jazzovými hudebníky. Jak byste charakterizoval spolupracovníky na novém albu Stepping Out?

Byla to kombinace přátel, kolegů a nájemných hudebníků. Podle mě vznikl tým snů. Jeho výběr byl pro mě vrcholem celého nahrávání. Třeba s Nigelem Hitchcockem, který spolupracoval například s Rayem Charlesem, Jamiroquaiem nebo Joe Cockerem, jsem si chtěl zahrát už asi deset let. Takže se mi opravdu splnil sen.

Britský pianista a zpěvák Anthony STrong.

Britský pianista a zpěvák Anthony Strong

FOTO: archív Strong

Na albu Stepping Out je kromě vaší původní tvorby i několik jazzových standardů. Jak jste si je vybral?

Chtěl jsem, aby album zachytilo to, co dělám naživo. Ostatně, i když miluju nahrávání, je to živé hraní, které se opravdu počítá. Takže je tam několik verzí jazzových standardů, pár mých písní a Overjoyed od Stevieho Wondera. Nahrát si občas nějakou jeho píseň ve své vlastní verzi už se stalo mým zvykem.

Jaký je váš nejoblíbenější jazzový standard?

Těch favoritů je mnoho. Momentálně mě hodně baví hrát The Things We Did Last Summer a As Time Goes By. My Funny Valentine je také neuvěřitelně nádherná píseň.

Vlastní písně si skládáte sám?

Muziku ano a někdy se podílím na textech. V minulosti jsem si je rovnou textoval, ale zjistil jsem, že psaní textů není zrovna má silná stránka. Radši se držím toho, co mi jde nejlépe. Když skládám, mám pocit, že hudba ze mě jen prýští. S texty je to o něco pracnější.

Když jazzový hudebník pracuje na nové písni, má na paměti všechno to úžasné dědictví jazzu?

Nejsem si jistý, že jde o bezprostřední myšlenkový proces. V jazzu ale jistě existuje pocit, že skládáte díky všem těm velkým umělcům, kteří tu byli před vámi. Je za námi tolik historie a skvělých nahrávek. Existuje takový kruh: osvojíte si nějakou nahrávku, pochopíte ji, rozložíte, uděláte z ní svou vlastní a celé to opakujete. Myslím, že to vysvětluje progresivitu moderní jazzové hudby.

Kdo má na vaši tvorbu největší vliv?

Nejvíc čerpám od Harryho Connicka Jr. Jistě mě také ovlivnili Jamie Cullum, Michael Bublé a další, díky nim o muzice přemýšlím jinak. Ale Harry to už dělá tak dlouho, že má takříkajíc svou vlastní ligu. Je to opravdový hudebník, má nádherný hlas a je skvělý performer.

Chtěl byste k jazzové hudbě přitáhnout širší publikum?

Když se někdo díky mně dostane k jazzu, je to skvělé. Není to ale můj cíl. Já jen chci, aby lidé přišli na koncert, nechali se bavit a užili si skvělý večer. Bourání hranic pro mě není tak důležité.