Kdesi na začátku se stala chyba. Oidipus, aby unikl předpovědi bohů, že zabije otce a ožení se s vlastní matkou, byl předurčen k smrti, ale pastevec dítě ze soucitu předal korintskému králi.

Kimmigova inscenace, v níž se volně pracuje s texty tragédií Sofokleových a Aischylových, ale bohy z příběhu vynechává. Jeho tragédie Láiova a Oidipova rodu je v rukou lidí, kteří se rvou o moc nad Thébami jako psi o kost. Jsou nelítostní, sarkastičtí, mstiví.

Oidipus Ulricha Matthese s vytřeštěnýma očima prožívá s rozkoší blízkou orgasmu znovu vraždu Láia a Kreónt v mužskoženském vtělení Susanne Wolffové až nestoudně objímá svého syna Haimóna. A nad nimi ční chlapsky tvrdý Teiresiás brutálně se ohánějící holí i vědomím pravdy, spolu s Antigonou posedlou nápravou světa. Mrtví tady rozhodují se živými a všichni se marně pokoušejí vyběhnout rampu zvedající se – kam vlastně? K bohům? K osudu? K moci?

Kimmigova inscenace je působivá především díky precizním a sugestivním hereckým výkonům všech protagonistů, z hlediska výpovědi je čitelná a přehledná až příliš. Théby jsme my všichni v hledišti, k nimž se obracejí aktéři, ale zároveň jako by v inscenaci konkrétní lidské Théby chyběly a zbyl jen vycizelovaný zápas o moc.

Festival pokračuje ve čtvrtek inscenací Judas mnichovského souboru Kammerspiele.