Když jste loni vydali Breath, měli jste velké plány. Jak se vám je daří naplňovat?

Mathieu: Jedním z cílů bylo vyjíždět více do zahraničí. Ne že bychom hráli na nějakých velkých akcích, ale koncertovat v jiných zemích se nám docela daří. Hráli jsme v Itálii, Anglii, Maďarsku nebo Rusku. S tamními promotéry máme dobré zkušenosti, takže je šance, že se tam budeme vracet. Hodně nám v tom pomohla naše deska. Bez ní by tolik koncertů v zahraničí nebylo.

Michael: Díky ní se o nás psalo na spoustě internetových blozích. Západní novináře například zaujalo, že ji spoluprodukoval Steve Albini. Řekl bych, že i kvůli němu si nás poslechli a zařadili nás na své stránky.

Mathieu: Obecně platí, že když se snažíme s někým v zahraničí jednat, to, že jsme album Breath nahrávali z části v Americe s Albinim, nám pomáhá. Nemyslím ale, že je to jenom kvůli jeho jménu. Promotéři vědí, že když si česká kapela dá tu práci a udělá všechno proto, aby album mohla nahrát v Americe s takovým producentem, tak to přinejmenším myslí vážně. Samotná hudba je samozřejmě to nejdůležitější, ale přístup kapely je také hodně důležitý.

Máte představu, jak by vaše zahraniční koncertní a nahrávací mise měly vypadat?

Mathieu: Je v podstatě jednoduchá. Musíme najít lidi, kterým se naše hudba bude líbit, budou nám chtít pomoci a budou mít ty možnosti. Je těžké je ale najít. Snažíme se o to a jsme trpěliví.

Michael: Důležitá jsou pro nás také zjištění, co nefunguje. Naivně jsme si například mysleli, že když budeme venku co nejvíc hrát, tak to půjde samo a rychle. Už jsme ale pochopili, že výjezdy a akce, které nemají širší koncept, pro nás nejsou tolik přínosné.

Mathieu: Na druhou stranu nám každý výjezd dává nové zkušenosti. Vyhráváme se, hrajeme před různě naladěným publikem, musíme komunikovat v angličtině a podobně. Jsou to zkušenosti, které v podstatě získáváme zadarmo.

Richard: Skvělé také je, že se vzájemně poznáváme v jiných podmínkách než doma.

Michael: Například v Anglii jsme byli podrobeni zkoušce až na dřeň. Když hraješ ve střední nebo východní Evropě, je to – řekněme – trochu snazší. V Anglii jsou totiž lidé zvyklí chodit na to nejlepší, co na scéně je. Jen tam si můžeme vyzkoušet, jestli jsme kapela do světa, anebo anglicky zpívající kapela pro české publikum.

Jak to dopadlo?

Mathieu: Chceme jít tou první cestou, takže jsme se pořádně připravili. Měli jsme radost, když za námi chodili diváci a říkali, že naše angličtina je v pohodě. U nás se pořád řeší, jestli má anglicky zpívající zpěvák perfektní výslovnost a akcent jako rodilý mluvčí. V Anglii to tolik neřeší. Pokud kapela nepoužívá úplně blbou angličtinu, je pro ně trochu neobvyklý akcent zajímavý.

Britští novináři, kteří byli na letošním festivalu Rock for People, doporučili českým kapelám k cestě do zahraničí kvalitní písničky a také showcaseové čili předváděcí festivaly. Máte s nimi nějakou zkušenost?

Mathieu: Je to samozřejmě cesta. Vpraxi se to ale snadno říká a hůře naplňuje. Když se chce kapela dostat na showcaseový festival, buď musí někoho znát, vyhrát soutěž anebo si ho musí zaplatit. Je to v podstatě totéž, jako dostat se na velké zahraniční akce.

Michael: Zatím se nám na žádný showcaseový festival dostat nepodařilo. Rádi bychom to ale změnili.

Naším snem je být velkou evropskou kapelou, a tak nemáme v plánu soustředit se jen na jeden region

Hráli jste v Praze před kapelami Imagine Dragon, Hadouken! nebo The Cribs. Jak vám pomohlo předskakování slavným zahraničním formacím na domácí půdě?

Mathieu: Největší akcí pro nás bylo předskakování americkým Imagine Dragons. Hráli jsme s nimi v pražském SaSaZu, bylo vyprodáno a bylo to skvělé.

Zajímavé je, že na koncertě bylo dost diváků ze zahraničí, z nichž někteří za námi pak chodili a říkali, že než jsme mezi písničkami začali mluvit česky, mysleli si, že jsme anglická nebo americká kapela. Bylo to příjemné.

Když předskakujete nějaké slavné zahraniční kapele, tak se o tom také minimálně mluví. A je to samozřejmě velká zkušenost, protože jsme mohli sledovat, jak velká kapela na koncertech funguje. Nicméně představa, že před někým zahraničním hrajete, pošlete mu do šatny cédéčko a druhý den ráno se vám někdo ozve, je mylná

Nic takového jsme bohužel nezažili. Bereme to ale tak, že když už si nás ty kapely vybraly, tak jsme je museli zaujmout. Je to krok na dlouhé cestě.

Je pro vás handicapem to, že jste z České republiky?

Michael: S tím se setkáváme pořád. Snažíme se dělat jinou hudbu, než jaká je u nás obvyklá. Jsme s tím neustále konfrontováni a víme, že v zahraničí soutěžíme s kapelami, které pocházejí ze zemí, kde je podobná muzika přirozená a očekávaná.

Mathieu: Na druhou stranu se nám nestalo, že bychom někam přijeli a někdo nám řekl, že je problém, že jsme z České republiky. Spíš jde o to, že v Česku není jediná agentura, která by kapelám pomáhala prosadit se v zahraničí na rozdíl od jiných zemí, kde tohle funguje. Pro takové agentury je ale kapela z Česka nezajímavá, protože mají dost místních kapel, kterým dají přednost.

Nebylo by třeba lepší soustředit se pro začátek pouze na východoevropský trh?

Mathieu: Na začátku naší cesty jsme hráli dost koncertů na Slovensku a jeden v Polsku. Slovensko bylo v pohodě, ale v Polsku jsme už narazili na stejnou bariéru, na jakou narážíme v západních zemích. Mají spoustu svých kapel, které tam mají zázemí.

Pokud se tam tedy nedostaneme k někomu, kdo tamní scénu zná, pomůže nám, připraví turné a zajistí propagaci, tak je šance malá. Z tohoto pohledu je jedno, jestli zkusíme Polsko, Německo nebo Anglii. Naším snem je být velkou evropskou kapelou, a tak nemáme v plánu soustředit se jen na jeden region.