Co bylo důvodem, že jste nabídku režírovat muzikál přijali?

Trpišovský: Rádi s Martinem děláme věci, které nejsou úplně realistické, což Mauglí naplňuje. A pak to svým způsobem završilo naši zvířecí sezónu, kdy jsme se neustále zabývali přírodou – ať už to bylo Svěcení jara, Čarodějův učeň, Liška Bystrouška v Brně, Sen noci svatojánské na Pražském hradu. Všechno se to pohybuje někde mezi stromy. Když jsme poprvé slyšeli písničky, tak nás zaujaly a muzikál je pro nás výzvou k nové formě i tématu.

V čem vidíte téma Mauglího?

Kukučka: Pro mě je zajímavé, že i lidi, kteří nečetli Knihu džunglí nebo neviděli film, znají fenomén dítěte, které vyrostlo a přežilo v džungli. Všichni to odněkud znají a mě zajímá, kde takový archetyp vzniká a co ho v případě Mauglího tvoří. Že nějaké dítě přežilo díky své silné vůli a džungle se o něj postarala, je téma: co to znamená přežít pro šakala, který se živí zbytky, co pro medvěda, pro pantera, pro vlčí smečku? Každý má svou filozofii obrany a způsob, jak přežít v situaci, kdy jde stále o život. Přitom smrt se tu nevnímá jako něco tragického, ale naprosto přirozeného – když budu slabý, tak nepřežiju a umřu, anebo se z alfa samce stanu omega samcem, který chodí sto metrů za smečkou.

Jaký muzikál bude?

Kukučka: Asi by nás nebavil romantický muzikál, ale Mauglí nám nabídl nové možnosti tím, že se v něm prolínají zvířata s lidmi. Někdy je to víc zvíře, někdy člověk, který má zvířecí chování. To vše plus doba, kdy byl Kipling na vrcholu, nás hodilo kamsi k secesnímu kabaretu.
Trpišovský: Velkou roli v tom sehrála i spolupráce se scénografem Jakubem Kopeckým, který to celé posadil do takové rousseauovské krajiny. Je ojedinělý v tom, že s námi jde od začátku za společnou představou, společnou filozofií divadla jako dynamického obrazu. Navíc jako loutkář prakticky uvažuje i o realizaci scény, což je v případě Kalichu, který například nemá tahy, důležité. U něho jsou i přestavby součástí divadelní situace.

Vyrůstali jste jako děti na Knize džunglí?

Trpišovský: Já ne, takže pro mě bylo zpočátku náročné zapamatovat si všechna ta zvířecí jména.
Kukučka: Pro mě má Mauglí spíš než k pohádkám z dětství blíž k Malému princovi. Takže mě i on začal bavit, až když jsem byl dospělejší, protože vzdor všemu dobrodružství a napětí tam jsou složitější myšlenky, o kterých člověk potřebuje přemýšlet.

Jak moc vychází muzikál Mauglí vstříc vašemu zájmu o tanec, pohyb či akrobacii?

Trpišovský: Samozřejmě vychází, ale během naší zvířecí sezóny jsme zjistili, že na přeměnu člověka ve zvíře neexistuje jeden mustr. Pokaždé to vyžaduje jiný přístup.
Kukučka: Věděli jsme, že to je látka, ve které se neztratíme, že je tu přímý důvod k pohybu a tanci. Proto máme i dvě choreografky, kdy Jana Burkiewiczová pracuje daleko víc s choreografií v prostoru, zatímco Adélka Stodolová rozpracovává herecký pohyb mezi zvířetem a člověkem, který v sobě obsahuje útočnost i eleganci.

Měli jste možnost ovlivnit obsazení?

Kukučka: Trvali jsme na tom, aby to nebyli jen lidé, kteří umějí zpívat, ale i herci, kteří zvládnou zahrát zvíře, a nebude to parodie. Proto jsou v muzikálu Csongor Kassai, Petr Vančura, Honza Sklenář a další.

Bude Mauglí spíš pro děti, nebo pro dospělé?

Trpišovský: Byli bychom rádi, kdyby byl pro oba. Nedávno se byla na zkoušce podívat celá třetí C, kam chodí syn Adély Stodolové, a měl jsem dojem, že si s tím rozumějí.
Kukučka: My s Lukášem nemáme moc zkušeností s dětským publikem, ale rozhodně jsme se chtěli obejít bez podbízení se mu. Takže by to mělo být skutečně rodinné představení.