Lze tedy předpokládat, a sedmnáct miliónů dolarů tržeb za první distribuční víkend to potvrzuje, že i v kinech holky utratí za poslech svých idolů a pohled na ně v souhrnu víc než dost peněz. Na což Cowell, producent kapely i filmu, vsadil především.

Skladby, které kapela hraje, jsou totiž jen směsicí všeho chytlavého, co už tu mnohokrát bylo a nejspíš i bude – nic víc, nic míň

Nesmyslný nápad to byl ovšem z tvůrčího filmařského hlediska. Pětice kluků – Niall Horan, Zayn Malik, Liam Payne, Harry Styles a Louis Tomlinson – ještě s výjimkou vyprodaných koncertů a ucpaných ulic všude, kam se vrtne, skoro nic nezažila, její příběhy nejsou nikterak neobvyklé, natož mimořádné, a logicky ještě nemá co zajímavého sdělit.

Mládenci se přihlásili do The X Factoru jako jednotlivci, Cowell, který byl jejím porotcem, jim s neomylným čichem stopaře talentů nabídl založení skupiny, stal se jejím manažerem i producentem – a vyšlo to. Toť vše. Což rozhodně není málo z hlediska kapely, ale je to zoufale málo na celovečerní film.

Ten sleduje koncerty ve větších a ještě větších arénách se stále blýskavějšími efekty a triky, což v 3D pohledu působí zajisté impozantně. Jednou, podruhé..., pak už je to trochu nuda, pokud ovšem nejste skalními fanynkami One Direction.

Skladby, které kapela hraje, jsou totiž jen směsicí všeho chytlavého, co už tu mnohokrát bylo a nejspíš i bude – nic víc, nic míň. Připomenete si Beatles, vybaví se ABBA i mnohé další, originalita však veškerá žádná. Ti všichni před nimi měli také narvané sály a fanynky z nich šílely. Oni však přinesli něco nového, objevného, leckdy i zprvu zatracovaného. O tom u One Direction nemůže být řeč.

Výhradně pro dívky

Jedno prvenství však tihle kluci přece jen mají: chodí na ně prakticky výhradně holky. Ty sice na koncertech Beatles a srovnatelně slavných kapel omdlévaly také, to patří k věci, ale vždycky kolem nich byla ramena, na která bylo možné upadnout, opřít se, případně přitulit…

Tentokrát jsem si už po chvíli s tužkou a papírem v ruce chtěla dělat čárky, kolik v těch šílících kotlích uvidím kluků – a papír zůstal čistý. Což je mimochodem úkaz, jemuž se film věnuje méně, než by zasloužil.

Režisér filmu Morgan Spurlock se snažil, seč mu síly stačily, zlidštit koncerty pohledy do zákulisí a do soukromí všech pěti kluků. Jenže marnost nad marnost, když není o čem. Pár záběrů na dovádění v zákulisí a pak jen sentimentální pohledy do rodin a moudra, která mají chlapci naučená tak, že ani opakované výroky „chceme zůstat normální“ nedovedou říct tak, aby to normálně alespoň znělo.

Název One Direction: This is Us neboli To jsme my, je tedy velmi výstižný. Film, který nelze s čistým svědomím nazvat dokumentem, je spíše jen záznamem, na který by stačilo půl hodiny a který konstatuje, že to jsou oni, v tuto chvíli, v tomto období svých životů.

Možná za pár let, až trochu dozrají, a pokud se nerozpadnou, nezhasnou nebo je sláva nezničí, by to bylo mnohem zajímavější a silnější. Jestli vydrží ten příšerný tlak obdivu a slávy, jestli projdou světem showbyznysu k originálnímu výrazu a osobité hudbě, bude to velký příběh.

Celkové hodnocení: 45 %