Jaké ambice se svou kapelou máte?

Protože zatím není moc známá, je to zdánlivě outsider mezi těmi, s nimiž vystupuju. Začali jsme teprve nedávno. Pro mě je to ale naprosto zásadní záležitost, mé miminko. Mám s ní velké plány. Podařilo se mi dát dohromady skvělé muzikanty i lidi, kteří mají na tuhle kapelu čas a chtějí ho do ní investovat.

Přestože jsem neustále bubnovala u nějakých skupin a projektů, vždycky jsem měla sen mít vlastní a hrát a zpívat své písničky. Dlouho se to nedařilo, několik neautorských pokusů ztroskotalo. Potom se do toho ale vložil bubeník Štěpán Smetáček, který hraje mimo jiné ve skupině Wanastowi Vjecy, a začal mě tlačit k tomu, abych udělala něco smysluplného vlastního. Vyhrabala jsem ze šuplíků všechno, co jsem v nich měla nastřádané, a současně jsem začala dělat vlastní věci. Vedlo to k desce, která nedávno vyšla.

Jaká přesně byla Smetáčkova role?

Byl producentem desky. Na první demosnímky natáčel kytary, a přestože chtěl sehnat kytaristu, který by party nahrál, nakonec jsem ho přesvědčila, aby je na desku natočil on. Na oplátku mě zase přinutil zvyknout si zpívat i za bicí soupravou. Na koncerty s námi ale nejezdí, protože je dost vytížen.

 Jak dlouho skládáte vlastní písničky?

V podstatě od chvíle, kdy jsem začala hrát na piano, tedy od druhé třídy základní školy. Hrozně jsem se s tím nástrojem skamarádila a dodnes je to něco jako má pravá ruka, vlastně levá, jsem totiž levák.

Všichni mě znají jako bubenici, ale cokoli potřebuju složit nebo vymyslet, vzniká u piana. Umím hrát ještě trochu na kytaru, tou si pomáhám. U bicích by se těžko skládalo.

Zdá se, že texty vašich písniček jsou odžité. Je to tak?

V zásadě ano. Jejich psaní ale neberu až tak vážně, protože kdyby to tak bylo, asi bych se zbláznila. Je v nich láska, zklamání, naštvání, ale také postoj, že se něco stalo, ale jde se dál. Myslím si, že se na své životní bolístky umím dívat s nadhledem. V textech ale jsou.

Přitom jste spíš pozitivní člověk.

Mám ráda legraci, vtipy, mejdany. To mi umožňuje osobní texty odlehčit.

Lze říct, že se vaše písničky pohybují v oblasti pop rocku. Omezujete se žánry?

Vůbec ne, styly mi jsou jedno. Dokonce začínám být čím dál tím alergičtější na to, jak moc se kolikrát styly a formáty pro rádia řeší. Navíc je to první deska, takže vznikla s velkou radostí a svobodně. Neřešila jsem, které písničky u posluchačů nebo v rádiích projdou, a které ne. Když se mě někdo ptá, jaké písničky hraju, cukám se to nějak označit, protože to vlastně sama nevím. Nezajímá mě to. Hraju písně PayaNoia a jestli se někomu líbí moje písně, ať to neřeší. Stačí jen říct: pouslouchám PayaNoiu.