Letos měla dvaaosmdesátiletá rodačka z Bratislavy, která žije už řadu let v Praze, na festivalu své vlastní odpoledne, když představila a pokřtila vzpomínkovou knihu Život fotografky. A že má na co vzpomínat!

Na kruté dětství, kdy jako zázrakem přežila nacistický koncentrační tábor Osvětim, na dospívání téměř bez rodiny, jejíž většina to štěstí neměla, na fotografické začátky a pak na dlouhá léta v bratislavském Filmovém studiu Koliba a na festivalech.

Určitě víte, že si vaši kolegové často stěžují, že nejste ochotná se na place přizpůsobit ostatním. Co vy na to?

Je to pravda, když se tam tlačíme, jsem trochu sobecká. Asi i bezohledná. Ale já neumím zmáčknout spoušť jen proto, aby lidé na fotografii byli. Musím dosáhnout toho, aby s ní byli spokojeni. Druzí se na mě často zlobí, ale já si musím člověka postavit tak, aby měl dobré světlo, aby vypadal pěkně.

Naposledy fotila Johna Travoltu na karlovarském festivalu.

Naposledy fotila Johna Travoltu na karlovarském festivalu.

FOTO: Zuzana Mináčová

Když jsem byla v roce 1969 na festivalu v Sorentu, sešly se tam ohromné osobnosti: Claudia Cardinalová, Federico Fellini, Marcello Mastroianni. Závěrečná recepce byla v královském paláci, já jsem měla na filmu jen 24 políček a chtěla jsem dobré záběry. Všichni fotografové na ně řvali, navazovali s nimi kontakt a oni jim odpovídali. Tak jsem to trošku okoukala a v některých případech i převzala.

V knize jste upřímná a sama k sobě kritická. Pomohly vám k tomu vlastní fotografie?

To jste trefila přesně. Ano, fotky mi pomohly, nad nimi totiž si nelze nic nalhávat ani o sobě. Jsem obecně dost nepořádná, ale fotografie mám uložené v pořádku v krabicích. A díky nim jsem se snadno vracela do minulosti.

Zuzana Mináčová pokřtila v Karlových Varech vzpomínkovou knihu.

Zuzana Mináčová se svou knihou

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nejsem sebestředná, původně jsem knihu nechtěla psát, ale nad těmi fotografiemi jsem si uvědomila, že pamětníků ubývá a je třeba zachovat paměť o těch druhých: jak to bylo s Paľem Bielikem, se slovenskou bohémou, jaké byly začátky slovenského filmu. Když to neřeknu já, možná už to neřekne nikdo a po těch veselých i smutných událostech nezůstane žádná stopa.

Váš život, to je i historie karlovarského festivalu. Jaká je z vašeho pohledu?

Úžasná. Byla jsem tu poprvé v roce 1968. Konal se takový malý brunch v hotelu Pupp, a já jsem ani neměla pozvánku, někdo mě tam propašoval. Koukala jsem na to všechno v němém úžasu, a protože štěstí někdy přeje i nepřipraveným, najednou tam přišel Tony Curtis, který pocházel z Košic.

A protože neumím anglicky, začala jsem na něj mluvit maďarsky, on mi odpovídal také maďarsky a měl z toho viditelnou radost. Tam jsme navázali první kontakt a vznikla z toho moje první festivalová fotografie.

A musím říci, že i v dobách socialismu to byl příjemný festival, kam přijížděli milí a zajímaví lidé ze světa, ale i naši skvělí herci – Kopecký, Horníček, mnozí další. A byli jsme mladí…

Kromě festivalových a filmových momentek jste známá i jako fotografka portrétů krásných hereček a také krajiny – jak se to navzájem doplňuje?

Portréty vznikly díky tomu, že jsem byla zaměstnaná u filmu a přirozeně jsem tedy fotografovala Magdu Vášáryovou, Sylvii Turbovou, Zuzku Kocúrikovou, Martu Vančurovou, Olgu Schoberovou…

Dnes jsou to dámy v letech a já jsem moc ráda, že jsem zastavila čas: u mě jsou pořád mladé a krásné. Současně jsem ale dlouho chtěla vyjádřit obraz života od narození po zánik, a k tomu jsem si vybrala stromy. Docela se mi ti herci se stromy prolnuli.

Většina vašich fotografií je z předpočítačové éry. Jak jste přijala nástup té digitální?

Tehdy bylo víc času na umění. Dnes je lepší technika, ale není čas, fotografie jako umění se vytrácí. Dřív lidé chodili na výstavy a nebyla taková konkurence – sedli jsme si, povídali, jak kdo co dělá, jak na co přišel, a vůbec nás nenapadlo, že bychom si mohli překážet a brát jeden druhému práci.

To pak zmizelo a já jsem šťastná, že jsem podobnou komunitu našla v Karlových Varech. Festivaloví fotografové jsou v kontaktu i v průběhu roku a to je jedna z nejvzácnějších věcí, která v dnešním odcizení lidem strašně chybí.

Stýská se vám po večerech a nocích ve fotokomoře?

Já jsem si tam skutečně hrála, hodně jsem tónovala do různých barev, a byla jsem šťastná, že z toho něco bylo. Ale nechci být nostalgická, v počítači lze dělat úžasné věci, a navíc – teď jsem fotila Travoltu a on mě najednou zastavil: „Moment, podívám se, jaké to je!“

Kdy jste se cítila nejšťastnější? Sama se stromy, nebo ve filmařském blázinci?

Dělám všechno. Když mi zavoláte, abych vám vyfotila svatbu dítěte, budu to dělat se stejným zápalem, jako když fotím hvězdy. A stejně tak se těším, až půjdu v klidu fotit stromy. Hlavní je, když do toho můžu dát něco ze sebe. To, když se podaří, je velké štěstí.