Ačkoli může být expozice na první pohled chápána jako pomyslný souboj těchto výrazných osobností, při bližším poznání vyjde najevo, že umělci mají mnoho styčných bodů a vlastně na sebe navazují a doplňují se.

Mrazivé liduprázdno

Všichni tři fotografové sázejí na černobílé zobrazení skutečnosti a díky mírně zamlženým obrazům dokážou do svých prací dostat určitý pocit tajemna. Sakaiova panoramata s olověnými mračny a nukleárním sluncem na vrcholu připomínají krajiny mytických časů. Téměř nikde se nevyskytuje člověk. I města nechává Sakai opuštěná. Běhá z toho až mráz po zádech, protože osamělé ulice vypadají jako po jaderné válce.

Jaromír Funke, z cyklu Čas trvá (výřez)

Jaromír Funke, z cyklu Čas trvá

FOTO: katalog výstavy

Josef Sudek má sice témata také téměř prostá lidí, ale zaměřuje se spíše na syrovou symboliku odcizeného města. Osamělá loď na náplavce se ztrácí v mlžném oparu a vypadá jako Charonův prám na řece mrtvých. Tovární komíny, ze kterých se valí kouř pekelných kuchyní, a elektrické dráty ubíhající zatěžkaným nebem zase ukazují brutální rozřezávání čisté krajiny průmyslovou expanzí.

Lidský vpád a tajemno

Jaromír Funke přidává k sudkovské výrazové syrovosti výraznou symboliku. Anděl vztahující ruku s věncem k nebesům má vedle sebe, jakoby v mlžném oparu, výhružně trčící tovární komín (z cyklu Čas trvá). Podobně agresivně vyznívá jiný čnějící komín, který jako meč roztíná kompozici snímku, aby na každé straně zbyla část industriální architektury. Charakterizuje nekompromisní vpád člověka nové doby do starých časů (práce pochází z cyklu Nová architektura).

Umělci jsou sice rozděleni dobou, místem či vlastním originálním viděním, ale jedno mají společné. Umějí zahalit vybranou scenérii jemným oparem tajemna, díky kterému se vnější pozorovatel pohrouží do naznačeného děje a stane se pomyslným poutníkem, který osaměle bloudí přízračnou krajinou.

Hodnocení 80 %