Výrazným kladem celé expozice je fakt, že vedle jednotlivých grafik jsou umístěny i originální zinkové desky, které byly výchozím originálem pro výslednou práci. Návštěvník tak může sám posoudit, nakolik je ten který list shodný s původním obrazem, jestli se v některých aspektech obraz pozměnil či dokonce zdeformoval. Tato možnost tedy dělá z původně pasivního diváka do jisté míry vizuálního účastníka uměleckého procesu.

Drtikol je ve svých grafikách výrazně inspirován symbolismem a částečně i expresionismem. Černobílé a hluboce temné scenérie plné antických hrdinů, ukřižovaných nahých ženských těl či depresivních údolí smrti odkazují ke klasikům žánru, jakými jsou Felicien Rops, Arnold Böcklin či František Bílek.

Stejně jako oni dokáže Drtikol předložit divákovi sugestivní a téměř apokalyptickou vizi plnou rozličných odkazů a zkratek.

Silueta jezdce zdolávajícího vratký můstek nad bezednou propastí osudu, která je lemována výhružně stojícími masami skalobrů, je toho důkazem. Kompozice odkazuje až k Dürerovu rytíři smrti a ďáblu nebo ke Schopenhauerově zhmotnělé myšlence o cestě světem jako slzavým údolím.

Tyto práce jsou stejně dobré jako proslulé Drtikolovy fotografie, a nelze se místy ubránit silnému nutkání, že jsou dokonce lepší. Tento dojem vzniká možná kvůli notorické známosti a také i jisté „okoukanosti“ fotografií.

Grafiky v sobě mají originální překvapivost, a proto je taková idea na místě. Nelze však opomenout schopnost umělce působit na pozorovatele především silně zabarvenou citovou emocionalitou. V tom tkví jeho silná stránka, a lhostejno, jde-li o grafické listy či fotografické akty.

Celkové hodnocení 90 %