Poslední tři roky pro vás nebyly jednoduché. Rozešli jste se s managementem, zaznamenali jste, stejně jako jiné kapely, odliv diváků na koncertech, loni jste vůbec nehráli v Čechách, pouze v zahraničí. Poznamenalo to nějak písně na novém albu?

Bláha: Řídíme se zásadou, že si v písničkách nestěžujeme. Nikdy jsme to nedělali, vždycky jsme pouze konstatovali. Nesnáším texty s mindrákem a snažím se je nedělat.

V písničce Od desíti k pěti ale určitý povzdech je…

Bláha: Je i v písničce Mašina, ale není to stížnost. Zažili jsme období, kdy nás všichni plácali po zádech, protože jsme byli nahoře. Jsem přesvědčen, že jsme to zvládli úplně v pohodě, nepostihla nás pýcha, zůstali jsme normální. V posledních několika letech se ale opravdu stalo to, co jsi říkal. A ti lidé, kteří nás tenkrát plácali po zádech, nám dali sežrat, že už nejsme to, co jsme bývali. Dokonce nám dávají najevo, že je to dobře a jim se ulevilo.

Semklo vás to?

Bláha: Semklo. Zažili jsme spoustu složitých situací, někdy jsem si dokonce říkal, že mě to už nebaví a že se na všechno vykašlu. Nakonec ale vždycky zvítězilo přesvědčení, že dělat muziku má smysl a my se z toho musíme dostat. Beru to tak, že všechno je, jak má být. A ničeho nelituju.

Karlík: Rozchod s naším managementem nás semkl. Museli jsme začít hledat řešení, a tak v kapele vzniklo jádro, které to vzalo na svá bedra. S odstupem času mi přijde dobré, že k tomu došlo. Vyčistil se vzduch. Jsme znovu na startovní čáře, začíná nová etapa.

Bláha: Přestali jsme řešit žabomyší války, protože jsme si uvědomili, že nejlepší způsob, jak si kapelu užívat, je být spolu v pohodě a vycházet si vstříc. Nic jiného nám ani nezbývalo.

Podobné krize jsou u kapel normální.

Bláha: Přesně tak. Nedávno jsem si projížděl nahrávky skupin, se kterými jsme na konci devadesátých let začínali. Spousta z nich už dávno neexistuje. Uvědomil jsem si, že můžu být na Divokýho Billa pyšný. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že to, co jsme dokázali, je pecka. Je jedno, jestli na koncert přijde více, nebo méně lidí. My už na vrcholku byli, zažili jsme fantastický úspěch a máme být na co hrdí.

Novou desku jste nahrávali po bezmála čtyřech letech. Těšili jste se na to?

Procházka: Moc jsem se těšil. Album jsme chystali už delší dobu, určili jsme si termíny, ke kterým jsme svou práci směřovali, takže to těšení gradovalo.

Aktuální singl Vstávej hrajeme už asi dva roky. Také se nejvíce změni – o dost jsme ho zrychlili. 

Bláha: Na procesu nahrávání mám nejraději okamžiky, kdy přijdu na dobrý nápad. Mám rád, když ho představím ostatním, a jim se líbí. Mám také rád, když s ním pak jdeme do zkušebny a dáme ho do tvaru, který odpovídá naší představě písničky. To lítám metr nad zemí.

Naopak nenávidím, když jsme ve studiu a píseň nahráváme. Jsem do ní moc zainteresovaný, mám o ní jasnou představu, ale málokdy se stane, že se zcela naplní. Ale když se pak písničky prezentují před diváky, to miluju.

Budou nové písničky u lidí fungovat?

Bláha: To je dost těžké říct, ale z nové desky jsme už asi pět skladeb naživo hráli. Nebyly ještě úplně hotové, ovšem v podstatě jsme si půlku desky u lidí vyzkoušeli. Vždycky jsme sledovali, jak reagují, a podle toho jsme pak písničky jemně upravovali. Aktuální singl Vstávej hrajeme už asi dva roky. Také se nejvíce změnil – o dost jsme ho zrychlili.

Procházka: Vstávej jsme původně nahráli pro rádia v docela taneční verzi. Reakce od nich byla ale ta, že chtějí klasickou písničku Divokýho Billa, takže jsme ji natočili ve verzi rockovější. Ta se v rádiích hraje, ale myslíme si, že se časem bude hrát i ta taneční. Písnička Plakala má ostatně také dvě verze.

Divokej Bill má poměrně nezaměnitelný zvuk. Neměli jste chuť se od něho tentokrát trochu odpoutat?

Karlík: Je těžké měnit zvuk kapely, která má tak charakteristické nástroje, jako jsou housle, banjo a akordeon. Snažili jsme se ale být co možná nejmodernější, například zvuk bicích na desce je jiný, než jsme ho dosud mívali.

Karbulka: Vždycky nám šlo především o to, abychom měli z písniček při prvních posleších husí kůži. Také jsme rádi, když nám nevadí tehdy, když je v rádiu slýcháme už delší dobu. Naše texty musí mít příběh, který má hlavu a patu a jemuž se dá věřit.

Procházka: Na tom všem jsme se shodli s naším novým producentem Pavlem Karlíkem. Je to člověk, který za desku, na níž pracuje, doslova dýchá, pokládá za ni život. Pomohl nám po všech stránkách, i po psychické. Dovedl zhmotnit nápady, které jsme měli.

Při kterých písničkách z alba máte husí kůži?

Karbulka: Když jsem si dal půlku flašky whisky, tak jsem ji měl při všech. Ve střízlivém stavu jsem ji měl u Dolsinu a Tísně.

Procházka: Když jsem sám nebo jedu v autě a poslouchám naše písně, mám husí kůži u všech. Tím myslím i u starších skladeb.

Karlík: Mými favority jsou Dolsin, Tíseň a Mašina.