Slovo inspirace je tu na místě, Coenové napsali na tehdejším základu vlastní příběh jako vtipnou poctu kinematografii šedesátých let minulého století. Režii sice svěřili Michaelu Hoffmanovi, přesto jde o jejich film a především o jejich humor.

Skvělým tahem v téhle komediální šachové partii, v níž nejde o nic menšího než o snahu prodat falešný Monetův obraz, bylo obsazení oscarového Colina Firtha do hlavní role odborníka na obrazy.

Firth exceluje jako Harry Deane, britský gentleman a intelektuál, který musí čelit neskonalému buranství a pitomosti svého nechutně bohatého excentrického šéfa i ranám osudu a pěstí, jimž je postupně vystavován. Zároveň je nucen pro uskutečnění svého pomstychtivého záměru spolupracovat s mírně řečeno jednoduchou královnou texaského rodea.

Psychopat Rickman

Šéfovo příšerné chování, jemuž Alan Rickman dodává přiměřeně psychopatický nádech, hluboce uráží Harryho jemnocit, dívčina texaská přímočarost, zcela přesvědčivá v podání velkoústé Cameron Diazové, mu působí nepatrné, takřka neviditelné skřípění dokonalých zubů. Pokud jde o dívku, jeho pocity mohou nepochybně doznat značné proměny, ale odpor k šéfovi není řešitelný jinak než velkým činem.

Harry vymyslí ďábelský plán: jeho kamarád namaluje dokonalou kopii dávno ztraceného Monetova obrazu, o němž se říká, že zmizel péčí jistého amerického vojáka z nacistických sbírek kamsi do Texasu, a Harry využije sběratelské vášně toho idiota, co mu velí, a obraz mu prodá za nemravně vysokou cenu.

Že se to podaří, o tom Harry nepochybuje ani poté, co hned při první návštěvě Texasu dostane pořádně do nosu. Nevzdělanou dívku z místní drůbežárny (v kovbojských botách a se stetsonem na hlavě) získá pro svůj plán snadno, teď už stačí, aby se ho pustila smůla. Což nebude tak snadné.

Gambit není třeskutá zábava pro každého. Coenovi mají svůj tentokrát spíše více než méně specifický humor, a ten jednak nemusí bavit každého, jednak vyloudí spíše úsměv než velký smích - byť i na ten občas dojde. Výhodu tedy mají milovníci jejich filmů, ale také milovníci filmů z šedesátých let, k nimž Gambit odkazuje.

Ale i ten, kdo žádný z obou diváckých předpokladů nesplňuje, se může bavit pohledem na Colina Firthe v roli zase jiné než ty předchozí, i na Alana Rickmana, který si těch excentriků už pár zahrál, ale pokaždé je radost pohledět na to, jak to dělá.

Celkové hodnocení 75 %