Living Colour ve svých písních s neuvěřitelnou lehkostí spojovali všechny prvky, které je zaujali. I pondělní koncert ukázal, že čerpali z blues - zahájili skladbou Preaching Blues Roberta Johnsona - ale osvojili si i hutné sabbathovské riffy, což potvrdila následující Cult Of Personality. Kvůli nim a úderným bicím Willa Calhouna  byli řazení k hard rocku a dokonce považováni za první černošskou kapelu v tomto jinak bělošském žánru, což je ale velmi zužující. Kapela stejně tak čerpala z funku, což bylo patrné jak v rytmice, tak v sekané Reidově kytaře, i když v jeho hře byly zřetelné i odkazy na Jimiho Hendrixe. Ale klidně zahrála i zběsilou, takřka hardcorovou pasáž, nebo přišla se silnou melodií, za kterou by se nemuseli stydět ani Faith No More.

Americká rocková skupina Living Colour na pódiu pražského Lucerna Music Baru

Americká rocková skupina Living Colour na pódiu pražského Lucerna Music Baru

FOTO: René Fluger, ČTK

Právě paralely s Faith No More vystupovaly naživo hodně do popředí, protože i oni spojovali rock s prvky funku a hardcoru, ale také kvůli výrazné roli vokálů. Corey Glover potvrdil své pěvecké kvality i velký hlasový rozsah a bohatý výrazový rejstřík. Dokázal ze štěkavého rapu přejít do vřelé balady a zvládal i falzet. Jen refrény bylo občas moc poplatné hymnickému stadiónovému rocku. Spolu s bubenickým sólem Williama Calhouna a občasným použitím kytarového syntezátoru ve skladbách z desky Stain ukázaly, z jaké doby Living Colour přicházejí. Jinak však kapela působila aktuálně a živě.

Svým záběrem kapela připomínala ještě jednoho velkého muzikanta minulosti, Franka Zappu, který také hodně čerpal z černé hudby a kladl důraz na instrumentální schopnosti, ovšem byl mnohem sžíravější a ironičtější. Living Colour jsou více o čisté a nakažlivé radosti z hudby.

Celkové hodnocení: 70 %