Je v silách české kapely prosadit se na světové klubové scéně?

V silách to určitě je, ale až na drobné výjimky, žánrově vymezené věci, necítím, že by tu bylo ve vší úctě co vyvážet.

Co je potřeba k tomu, aby se to povedlo?

Není na to klíč. Úspěch například severských kapel je dán tím, jak je tamní kultura podporována státem a umělci mají prostor prostředky tvořit. Nedá se to s ničím srovnat, ale na druhou stranu to člověka motivuje, a pokud chce tvořit, tvoří. U nás je kompromis brán jako nutné zlo, protože všichni jsou na něčem závislí. To mě nezajímá. Mě zajímá výsledek. Instrumentální, skladatelský a pěvecký talent není zásadní. Jde o nasazení, obsah, individualitu, pracovitost, vytrvalost. Nikdo to za nikoho neudělá.

Dnes už nepotřebujete manažera, vydavatelství. Pokud chce někdo patřit do světového kontextu, je třeba v něm osobně žít, fungovat, pohybovat se, hrát se zahraničními kapelami, jezdit na jejich koncerty, na festivaly, poznávat se s promotéry. Je nutné se orientovat a psát tak dobré skladby a desky, aby obstály. Nikdo na nikoho nikde nečeká.

Úspěch je relativní, řekl bych až abstraktní pojem. Osobně za něj považuju svou svobodu a zdraví. Nic mi nechybí. Prožívám a užívám si každý krok cesty, kterou jdeme. To je pro mě cíl. Ne vyprodané kluby. Nechci nikoho programově bavit.

To všechno už jsi v kapele Please The Trees nastolil a první výsledky se dostavily. Narazil jsi na nějakou překvapivou překážku?

Sami sobě jsme největšími překážkami. Naše uzavřenost a iluze. Tohle všechno bylo předmětem vnitřních bojů v kapele, které mě ale nemůžou zastavit. Naopak nás to směřuje. Nemám čas nikomu vysvětlovat, jak co myslím. Buďto se mnou dotyčný chce pracovat, nebo ne. Nic mezi tím není.

Všechny zkušenosti z cestování mě motivují a inspirují nekompromisně dělat věci podle sebe. Řídit se instinktem.

Inspiruje tě i česká scéna?

Opět nechci snižovat ničí úsilí a práci, ale, až na pár výjimek, neinspiruje. Ctím však každého, kdo něco dělá.

Proč se neodstěhuješ do zahraničí?

Podle mě záleží na tom, jak si se zahraničím v kontaktu, jak pracuješ a funguješ. K životu tady mě, nás vážou různé okolnosti. Rodina i kapela. Opět jde ale o věc relativní a záleží, jak to má člověk nastavené. Kdo ví, kam se věci budou ubírat.

Život venku nevylučuju. Nemyslím si ale, že by mělo jít o stěhování kapely jako takové. Nemůžu mluvit v tomto směru za kluky. Myslím si, že je mnohem důležitější pracovat na jednom místě na své identitě, která by měla být natolik silná, že obstojí i v zahraničí.

Co vám přinesla dvě americká turné?

Výjezdy jsme chtěli konfrontovat sami sebe, naši hudbu, jestli dokáže v daném kontextu obstát. Nikdo nás nikam nezval. Turné jsme si organizovali a financovali sami. Hráli jsme od obýváků přes kavárny po prestižní kluby s kapelami, se kterými se známe především díky mé promotérské činnosti s kolegy Ondřejem Šturmou a Michalem Pařízkem pod hlavičkou Scrape Sound a práci na festivalech.

Během druhého turné v roce 2011 na podzim vzniklo i album A Forest Affair. Točili jsme ho u San Francisca s producentem Jonathanem Burnsidem. Žádný výdělek, jenom investice, bez kterých to ale podle mě nejde.

Určitě si řada lidí myslela, že jste v Americe vydělali…

To, co žijeme u nás, je pohádka. Kapely v klubech a na festivalech dostávají honoráře. Kluby i festivaly jsou tu relativně dobře vybavené, včetně zázemí. Kapely si diktují podmínky.

Realita v zahraničí je mnohem drsnější. Promotér koncertů se s tebou nebude bavit, dokud na tebe nechodí lidi. V nesmírné konkurenci je těžké obstát. Kapely na sobě dřou, hrajou o život. Je to životní styl. U nás se hraje hlavně pro zábavu.

Je to i tvůj životní styl?

Pro mě to není koníček ani zábava. Já nic jiného dělat nemůžu a ani neumím.