Mehldaua jazzoví fanoušci znají jako fenomenálního pianistu a invenčního improvizátora, který brilantní techniku používá k dokonalému vystižení nálad. I když se mezi převzatými skladbami vedle jazzových standardů objevovaly i rockové písně jako Black Hole Sun od Soundgarden, Mehldau vždy upřednostňoval akustické nástroje.

Mehliana v jeho tvorbě představuje stejně radikální přelom, jako když se na konci šedesátých let trumpetista Miles Davis vydal Tichou cestou a Čubčí lektvar namíchal ze zvuků elektrických nástrojů, přičemž vytvořil nahrávku nového stylu jazzrock.

Prudká změna pojetí i přechod od přísně akustické hudby k bohaté škále elektrických zvuků vede nutně ke srovnání obou fenomenálních jazzmanů, které však nesmí být bráno povrchně jen ve zvuku. Mehldau nepřináší revival jazz rocku, i když jeho prvky a postupy se v tvorbě Mehliany objevovaly zejména ve chvílích, kdy hrál na elektrické Rhodes piano.

Stejně tak chvílemi vystupovaly do popředí postupy funku ale i vysloveně současných žánrů, jako je drum´n ´bass nebo elektronické koláže. Mehldauovi nešlo o to zaměřit se na nějaký určitý styl ale rozšířit své možnosti tvůrce, což ho právě spojuje s Davisem konce 60. let, chtěl vytvářet hudbu, která by za pianem vzniknout nemohla. A inspiraci bych neviděl ani tak v Davisovi, ale spíš v hudbě, se kterou už delší dobu přicházel do styku. Vždyť už před deseti lety hrál Paranoid Android od Radiohead a dění na scéně post rocku a zřejmě i groovové scéně sledoval.

Mimořádná šíře záběrů

Koncert ukázal, že se Mehldau nechával inspirovat zvukem použitých nástrojů, což také vedlo k mimořádné šíři záběrů. Analogové syntezátory občas zněly jako od Stereolab nebo z naivních sci-fi filmů přelomu padesátých a šedesátých let, zatímco „tlusté“ moogovské ho vedly k funky groovům, elektrické piano do oblasti jazzrocku a syntezátory někdy až k art rocku, jak ukázal první přídavek.

Všechny pasáže koncertu ale ukazovaly, že Mehldau je bytostný muzikant s citem pro stavbu skladby, motivy rozvíjel, i když ne vždy očekávaným způsobem. I když se jeho koncerty označují za improvizované, z nahrávek, které se objevily na internetu, je vidět, že některé motivy používá opakovaně, takže o čistý improvising nejde.

Samoúčelně nepůsobily ani koláže kosmických zvuků a nasamplovaných hlasů doplněné jen floor tomem. Giuliana byl po většinu večera rovnocenným partnerem Mehldaua, i když občas bylo bicích moc, a to nejen v úvodu, kdy je zvukař nechal příliš vytažené. To, že se Giuliana nepodřizoval jako vděčný žáček a uplatňoval vlastní přístup, dávalo koncertu napětí, protože každý vedl hudbu trochu jiným směrem.

Mehldau se v neděli představil jako skutečný muzikant, pro kterého je důležitější svoboda vlastního vyjádření než zavedené škatulky. I když by se mohl dál držet dosavadního pojetí, které mu zajistilo fanoušky, pustil se do radikálního experimentu, který by asi mnohé návštěvníky jeho vynikajícího sólového koncertu v Rudolfinu vyhnal ze sálu. Má však takové jméno, že i na takovýto experiment mu přijdou lidé, o čemž mohou mnozí avantgardisté jen snít.

Mehldauovo vystoupení také upozornilo na Agharta jazz festival, v jehož rámci se konalo. Ten v poslední době trochu ztrácel náboj, ale nyní mohla Praha díky Mehldauovi vidět něco, co je skutečně „hot“. V jeho rámci vystoupí 19. března Dean Brown Quartet a hlavně 8. května saxofonista a klarinetista Courtney Pine.

Celkové hodnocení: 80 %