Celý život pátráte po kráse. Našel jste ji už?

Ano, krása v ženách bytuje, kdo to neví, je blbec… A samozřejmě je krásná i krajina Země, moře, nebe a hvězdy.

Jednou jste řekl, že malířství je jedna z mála možností, jak se o svoje prožitky podělit s ostatními lidmi, že je velmi dobré médium pro výzkum vědomí. Proč zrovna malířství?

Umění obecně má tuhle vlastnost, ale obzvlášť silné je to u malířství. Je staré jako lidstvo samo, je s naší rasou bytostně spojeno. Malíř zkoumá své vědomí, pohyby duše a podvědomí, výzkum probíhá při práci na obrazech, v samotě ateliéru, v pochybách i radostech, v nejistotě. Je to klasický empirický výzkum pokus– omyl.

V každé větvi jsou mistři a velké množství braku, ale tak to má být a vždy bylo. Z mnohosti hnoje teprve vyroste květ. Lotos také roste z bahna, jak říkají buddhisti

Myslíte si, že malovat umí každý?

Když dáte jakýmkoli dětem barvičky a papíry, jsou jako posedlé a malujou všechny. Už kojenci rukou něco dělají, čárají. Třeba slovo čaroděj odvozujeme od sousloví dělat čáry. Dokud jsou děti malé, rády a hodně malují, než jim to někdo ve škole nebo doma rodiče zkritizují. Děti se zaleknou a po čase přestanou mít zájem. Samozřejmě vrcholný projev renesančních mistrů nezvládne každý, to musí mít člověk talent, ale průměrný projev současného malířství se může naučit každý, když ho to baví.

Jak jste se dostal k umění a co vás na něm stále tak láká?

Nijak jsem o to neusiloval, přišlo to jednoho dne samo a pak už jsem usiloval. Jdu takhle jednou Havířovem, sněží a ejhle, před obrazy Jaroslava Kapce v místním Díle ustrnut stojím a jakýsi hlas mi do ucha hlasitě říká: „Buď malíř!“ Beze slova jsem souhlasil. Jsem v malířství tak dlouho, že se stalo mým živobytím, chlebem vezdejším, prací, láskou a hlavně osudem.

Malíř Martin Mainer ve svém žižkovském ateliéru.

Malíř Martin Mainer ve svém žižkovském ateliéru.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Zabýváte se mimosmyslovým vnímáním a nikdy jste se netajil užíváním drog. Co vám drogy daly?

Když pijete víno, pivo, whisky či rum pro radost a klid duše a dobrou náladu, tak je to svatý nápoj a totéž je s každou jinou drogou. Když přepálíte míru, zničí vás. Nevím, co mi drogy vzaly, jistě něco ano, ale daly mi toho mnoho. Nedá se to jednoduše říct, lysohlávky mně daly asi nejvíc, hlavně vhled do světa za zavřenýma očima, do světa vědomí a do sféry, která jinak nelze spatřit. Navždy mě změnily, uvědomil jsem si, že nejsme jen fyzické tělo, že jsme my lidé duchovní bytosti a že můžeme vidět a vědět daleko více, než běžně smysly umožňují.

Svou zkušenost s výzkumem vědomí jste naplno ukázal na konci devadesátých let v cyklu takzvaných automatických záznamů na výstavě Vlek lesa lesů v Rudolfinu. Jak na to vzpomínáte?

Rudolfinum, to byla heroická doba i heroická výstava. Konceptuální par excellence, vše vyrobeno automatickým pohybem ruky, automatickým výběrem barvy a místa, kde pastel začne i kde skončí. Dodnes to nechápu a divím se. Výstava nebyla odborníky přijata právě vřele, ale dnes se to trochu mění. Také v tom to bylo heroické a bez bázně, byť to byl tak trochu profesní i ekonomický propadák. Tehdy jsem o automatické kresbě nemohl veřejně mluvit, novináři by si mysleli, že jsem blázen. Dneska se to studuje, udělují na to granty, zajímá se o to armáda, spousta lidí se tím živí.

Akvarel Spadla mi do oka vznikl během pobytu Martina Mainera na vojně v roce 1986.

Akvarel Spadla mi do oka vznikl během pobytu Martina Mainera na vojně v roce 1986.

FOTO: archív Martina Mainera

Rád povídáte o antické kultuře. Co vás na ní fascinuje?

Byla základem civilizace, v antice ta naše známá vznikla. Byl to svět vědění, které se ztratilo i předalo. Ovšem antiku lidé často zaměňují jen za Sumer, Egypt, Indii, Řecko, Řím, Čínu, ale je to daleko, daleko do minulosti. Stejně jako naše slovanská antika, kterou se snaží dějepravci a penězoměnci tak potlačit, se začíná pomalu, ale jistě objevovat. Slovan je odvozen od pojmů slovo i sláva, tedy vládne slovy, umí psát. Divné je, že u ostatních evropských jazyků Slovan znamená otrok. Proč asi?

Jaký je Martin Mainer malíř dnes? Vyzrálejší, zkušenější?

Čím je člověk starší, je možná moudřejší, ale s kvalitou díla je to často diskutabilní. Síla umělecké výpovědi se často věkem snižuje, existuje velice malé množství malířů, kteří tomu umí vzdorovat. Michelangelo byl jen jeden, Picasso taky. Zásadní obrazy by měly vzniknout do 35 let, pokud je do té doby neuděláte, jen málokdo má na to, aby to dohnal. Malířství je svázáno se sexuální energií, a jak jí ubývá, ubývá i malířství. To je moje vysvětlení.

Kolo času (2008–2009, výřez)

Kolo času (2008–2009, výřez)

FOTO: archív Martina Mainera

Zajímavá teorie.

To není teorie, mám to odkoukané. Malířstvím se navíc zabývá málo žen, přestože jich malířství studuje stejné množství jako mužů a jsou stejně dobré, nedělají ho. Ženy většinou u špičkového projevu malířství nevydrží, protože je fyzicky i psychicky náročné. Ženy asi nejsou schopné být často samy, nést nejistotu, která malířství doprovází.

Pro mladé umělce je stále prestiž získat Cenu Jindřicha Chalupeckého. Vy jste ji dostal v roce 1993, jak ovlivnila vaši kariéru?

Nevím, v něčem více, v něčem méně. Jsem za ni vděčný hlavně Věře Jirousové a Mahuleně Nešlehové, protože být tři měsíce v Kalifornii, cestovat po Novém Mexiku, vidět New York a zažít tolik, co jsem za ty měsíce zažil já, je neopakovatelné. Dodnes je pro mě pobyt v Americe inspirativní a rád a často o něm vyprávím. Taky mi ta cena dala pocítit závist a nevraživost i opomíjení, ale to zná u nás každý oceněný či úspěšný.

Zahrada (2010, výřez)

Zahrada (2010, výřez)

FOTO: archív Martina Mainera

Jak vnímáte nejsoučasnější umění?

Zažíváme jedno z nejlepších období, co kdy bylo. Prostě dokonalé. Je to obrovský vějíř druhů, forem, skoro se to podobá přírodě. V každé větvi jsou mistři a velké množství braku, ale tak to má být a vždy bylo. Z mnohosti hnoje teprve vyroste květ. Lotos také roste z bahna, jak říkají buddhisti.