Ono pojmenování použil Solženicyn sám ve sbírce, o níž koncem devadesátých let řekl, že ho lákají „povídky o dvou částech“. Kdy jeden, případně dva hrdinové jedné části vystupují v obou částech, druhá z nich pak ukazuje jejich zkušenosti, názory s časovým odstupem.

Až slovníkem Hrabalova strýce Pepina se v titulní povídce svěřuje Feďa, Fjodor Ivanyč z vesnice Lebjažij Usad v Kurské gubernii, budoucímu slavnému spisovateli o bolestném životě syna rodičů nařčených z kulactví, jemuž se podařilo uniknout z transportu do Tajgy – „což je propast života“, jak píše. Jeho osudy pronásledovaného bezdomovce, trestance bez perspektivy, jistě inspirovaly onoho v druhé části povídky již Spisovatele s velkým písmenem, kterého navštívil profesor filmové vědy. A vyslechl si mimo jiné odmítavý soud o Anně Karenině, že „kola lokomotivy nejsou s to vyřešit rozpory mezi milostnou vášní a společenským odsudkem.“ A kdyby podle něho „Lev Tolstoj byl s to uvažovat tak jasně jako soudruh Stalin, tak by se nezaplétal do dlouhých frází…“

Za vrchol slovesného podání sám považuje záznam soudních spisů ze 17. století a starších, kdy vyšetřované lidi bičovali, naráželi na kůl a z jejich „hrudi se drala ta nejobnaženější a nejniternější řeč“.

Protiklad cynismu, krutosti nejen v této povídce a nejobyčejnější lidskosti, kdy povinností i nejbědnějších je dát najíst propuštěnému vězni sovětských drakonických zákonů – aby i jejich někdy snad osvobozenému otci, synovi dal někdo pečenou bramboru – se mu stal až stylem.

Více nadsázky

Oproti skoro reportážnímu záznamu postojů, osudů jeho hrdinů z první sbírky povídek Jeden den Ivana Děnisoviče, víc pracoval s nadsázkou, ironií, s obnaženou absurditou, kdy je třeba až zabít ty, kdož by někdy mohli obnažit pravdu, a tím obvinit nejrůznější „papaláše“ ze zabedněnosti, laxnosti a profesionálního selhání, majícího na svědomí zmarněné životy.

Manipulace s literaturou ležela Solženicynovi na srdci. Podobně jako v povídce Nastěnka, kdy Anastasija Dmitrijevna, prostá dívka, později obětavá učitelka literatury bojuje často sama v sobě. Třeba když „velký“ Maxim Gorkij prohlásí, že je zcela přirozené, když dělnicko-rolnická moc ničí své nepřátele jako vši, zmocňoval se jí sice úlek a zmatek, ale jak by měla tuto myšlenku velkého prozaika přiblížit dětem? Zvlášť v době, kdy byly zrušeny učebnice, protože neodpovídaly dobové „normě“, a „nové“ ještě napsány nebyly...

Na kraji srázu se jmenuje spíš než literární povídka komentovaný životopis Jorky – Georgije Žukova. Pod velením ještě málo známého generála, tehdy velitele Západního frontu, bojoval dobrovolník Solženicyn hned na začátku války. Směšně působí na konci povídky známý požadavek L. I. Brežněva, že vojevůdcovy vzpomínky vyjdou jen tehdy, když se v nich objeví i on. A Žukov pod tlakem požadavku a v touze po desetiletí vznikající a stejně cenzurovaný rukopis vydat, se podvolí, i když plukovníka Brežněva na frontě nikdy neviděl.

Válečné zážitky v autorovi zůstaly živé. Proto je závěrečná povídka souboru věnovaná památce majorů Bojeva a Balujeva, kteří padli před koncem války na baltském pobřeží Východního Pruska, kdy nezájem velení, odtržení od dalších jednotek a další důvody umožnily, i když jen dočasně, úspěšný nacistický protiútok. S krvavým výsledkem. Zlo a dobro má v Solženicynově podání mnoho podob.

Podle editorů jde o výběr z povídek, které neopakují už známá témata a autorovy postupy. I tak je zřejmé, že osmdesátiletý muž si uchoval schopnost literárního mistrovství.

Celkové hodnocení 85 %