Článek
Postupné váhavé hospodářské sbližování SRN a NDR náhle ohrozí smrt bývalého vysokého režimního hodnostáře a všechny stopy vedou ke Státní bezpečnosti. Východoněmecká vláda chce StB očistit, a tak dává popud k sestavení podivuhodného vyšetřovacího týmu – Martin Wegener, ošuntělý východoněmecký policista, pro něhož je myšlenka socialismu už dávno mrtvá, a Richard Brendel, západoněmecký, upravený, distingovaný s neodmyslitelným závanem sladkého parfému.
Skrz Wegenerovo vnímání se noříme do politických propletenců ztrouchnivělého systému. Podezřelých je hodně a vinni možná všichni. Sám Wegener není žádným kladným hrdinou – jeho vyšetřování a služba státu vyvěrají především z pohodlnosti, oblíbeného zvyku a ten dokáže zčeřit jen občasný pichlavý cynismus. Z převažující letargie ho dovede vyvést jen namátková přítomnost jeho lásky, pracovnice ministerstva energetiky Karolíny, jež ho však před časem opustila.
Glosátorem celého pitoreskního hemžení se pak stává Wegenerův bývalý nadřízený Josef Früchtl, který však před rokem záhadně zmizel a promlouvá tak k Martinovi v jakémsi vnitřním utajeném dialogu.
Urbanovo budování struktury příběhu odpovídá pravidlům dobrého kriminálního románu – hlavní hrdina je tak trochu ztracenec (ale dostatečně politováníhodný, aby si ho čtenáři oblíbili), stopy k pachateli vedou až do nejvyšších pater, ženy jsou proradné a krásné a věřit nakonec člověk může jen sám sobě. Potud je Plán N solidní hrou na téma hledání vraha.
Vyšetřovatel morous
Potíž nastává se zvoleným historicko-alternativním prostředím. Ačkoli se jedná o režim (NDR v roce 2011) hypotetický, ze socialistické atmosféry si autor vypůjčuje „jen“ zábavné symboly a jakési atmosférické módy. Jídlo ve Východním Berlíně je nechutné, dobré boty mají jen lidé ze Západu, nad městem se neustále snáší šedivý příkrov a občané mají nedostatek kvalitního spodního prádla. Urban hlouběji nerozebírá ideologické, sociologické, filosofické ani politické aspekty takového zřízení, NDR slouží hlavně coby zábavná kulisa. A to je škoda. Kdyby totiž hrdinové pátrali kdekoli jinde na světě, kniha by nic neztratila. Jediné, co by zmizelo, by bylo ono lákavé rozechvění „co by, kdyby“, na něž román u svých čtenářů zjevně sází.
Přitom by se autor o zajímavost svých postav nemusel bát. Wegener je pěkně samorostlým přírůstkem do literárních řad vyšetřovatelů-morousů. Dokáže být i vtipný; třeba když zdrcený přemítá ve sprše, že by si sedl a pouštěl si na sebe horkou vodu, ale vzápětí rychle vstane, poněvadž si uvědomí, že takové marnotratné privilegium náleží jen znásilněným hrdinkám amerických seriálů, a ne tvrdému muži.
Plán N je tak napínavým žánrovým čtením, ale dokazuje, že některé hypotetické otázky mohou zůstat s klidem nezodpovězeny.